Něco takového

V neděli jsme slavili. Dort (no, spíš koláč) si Verunka objednala sama. Dárek jsme vybírali s Tomem a jako vždy jsme moc netušili, co koupit. Když jsem tak procházela mezi policemi plnými krásných věcí v Agátině světě, získávala jsem čím dál větší pocit, že V nic moc nepotřebuje. Že si vystačí s tím, co má, a se svou fantazií. A že nejvíc, co můžem Verunce dát, je společný čas a společný tvoření, který vydá za tisíc samolepek (a že v Agátině světě mají krásný samolepky :) Slavnostní odpoledne jsme trochu neplánovaně zakončili v kině na filmu Planeta Česko, byli jsme celá rodina a bylo to fajn. Díky holkám z Dlouhé punčochy, nebýt jejich stánku, asi bychom na festival Malé oči do kina Scala nevyrazili.  Stejně si říkám, že narozeniny dětí slaví hlavně rodiče. Už je to tak dlouho, co je Verunka s námi! Přesně si pamatuju, že ještě byla tma, ale v parku na Obilním trhu už zpívali ptáci, když se ve čtyři ráno narodila. Že jsme nevěděli, jak to maličký miminko držet. Že první týdny byl

Občas se na nevýchovném fóru mihne otázka: Viděla jsem maminku, chovala se ke svým dětem tak, tak a tak (výchovně a hrozně), měla bych jí říct o nevýchově? Odpověď bývá naštěstí většinou negativní: přímo neříkej nic, maximálně můžeš jít příkladem, a když se zeptá, jak to, že s dětmi tak pěkně funguješ, pak teprve zmiň nevýchovu. Po včerejšku můžu potvrdit i z vlastní zkušenosti: Fakt jí neraďte. A zvlášť ne, pokud je už předem vytočená. Šly jsme si tak s dětmi na batolecí hudebku, jako každý čtvrtek. Já lehce rozbolavělá, lehce zpruzená, první den cyklu, pocit křivdy, že i v tento den, kdy mi není nejlíp, musím normálně fungovat, i když bych přece měla nárok sedět doma v posteli s knížkou nebo pletením. A těsně před vstupem do budovy, kde se hudebka koná, jsme s Verunkou zas narazily na náš dlouhodobý problém. Ten typ problému, co jsem s ním na jednu stranu smířená a čekám, až "to přejde samo", a na druhou stranu jednou za čas ze zenu vypadnu a vypěním. Což se včera př

Zrekonstruovaný starý mlýn kousek za Ivančicemi. Kavárna s dobrou kávou a (mimo jiné) raw dorty z brněnského Raw with Love. A zároveň galerie, v první místnosti sochy a malby Josefa Zahradníka, v dalších místnostech díla různých autorů. Moc zajímavé místo. Na můj vkus možná až trochu moc přeplácané a trochu temné (některé Zahradníkovy sochy na mě působí strašidelně a Verunka byla stejného názoru). Baby friendly tak napůl - určitě ano díky milé obsluze a spoustě věcí, na které se dá dívat. Určitě ne kvůli rozpáleným kamínkům (bez dětí jistě moc příjemná záležitost, posedět si u kamen) a nutnosti stále hlídat nenechavé ručičky batolete, když se rozhodne zkoumat exponáty příliš zblízka.   Nejspíš hodně výletní kavárna, ze včerejšího nevlídného počasí byla skoro prázdná, minulý víkend (kdy jsme si tam s Tomem udělali randíčko bez dětí) jsme vychytali poslední volný stolek. Pro děti je zajímavé blízké zákoutí u řeky - letadlo, maják, splav. A

Není to tak dlouho, kdy jsem se na blogu nadšeně dělila o naše první kroky směrem k zero waste domácnosti. Lákavá představa: upravit některé své zvyklosti, pořídit si sklenice a skleničky, nakupovat nejen podle obsahu, ale i podle obalu. A nemuset v ideálním případě vůbec chodit s košem. Dobrý pocit z toho, že šetřím naši planetu, nezanáším ji odpady a zachovávám ji čistší pro budoucí generace, je zaručen. Ale - je i oprávněný? V Respektu, který vyšel minulé pondělí, jsem narazila na zajímavý článek (převzatý z časopisu The Economist) s názvem Příliš mnoho radosti a podtitulem Plasty nejsou nejhorším ani nejobtížněji řešitelným problémem životního prostředí. Celý text článku si lze na internetu přečíst v originále -tj. v angličtině - zde . (Fotku jsem si vypůjčila z webu The Economist z článku, o kterém píšu.) Body článku, které mě zaujaly: - Znečištění plasty je hodně vidět - povalující se nebo v moři plovoucí igelitky jsou ošklivé - a proto se mu věnuje hodně pozornosti. V

V rámci Týdne výtvarné kultury se dnes v Kafaře konal workshop Experimentální malba. Pořádala ho Verunika Hudcová z UMČO . Veronika dělá výtvarné kurzy se zaměřením na arteterapii a svůj ateliér má právě v Kafaře. Protože nás o víkendu navštívili moji rodiče, mohli jsme jim s Tomem odevzdat děťátka a vyrazit. Tom se účastnil, mě víc lákalo fotit. I tak jsem si workshop užila, bavilo mě pozorovat vznikající (vele)dílo a (jak už to tak bývá, když zrovna nemám děti u sebe), bylo mi skoro líto, že Verunka a Radovánek nemůžou být s námi, protože by si určitě taky moc rádi zamalovali.