Něco takového

Tak už i v Brně! Sněží... Překvapila mě Verunčina radost, pořád se chtěla dívat z okna a plánovala bobování a sněhuláky. Sněžilo ovšem dost mokře a navíc jsem zjistila, že nemáme nepromokavé rukavice a budu muset dvoje honem honem spíchnout. Takže jsme si vystačili se zábavou na parkovišti. Ano prosím, Verunka chtěla jít přímo tam a ometat zasněžená auta, případně podupávat v břečce, byla ta nejlepší hra. A já jsem si pozpěvovala svoji nejoblíbenější sněhovou písničku.

Po pauze se s Lenkou znovu vracíme k fototématům. Pro uplynulý týden byl výběr námětu na mně, a protože jsme kvůli kašlíku dětí a nic moc počasí hodně doma, zvolila jsem domácí pohodu. Všechny fotky vznikly během jediného dne, který byl skutečně pohodový, děti samostatné a maminka si mohla v klídku fotit, dokonce i trochu naštelovat se nechaly a zapózovaly :) Ovšem tvoření zas až tak pohodové nebylo. Na Kátin popud, že u nich už velké i malé dítě tvoří společně, jsem se rozhodla to taky vyzkoušet. Inu ale, vysvětlit Radovánkovi, že prstové barvy nejsou "ňami ňami", se mi moc nepodařilo - ale naštěstí mu nechutnalo, viz níže jedna fotka mimo soutěž. :)

Po delší době zas u stroje. Nechápu, proč některé věci tak dlouho odkládám a pořád mě "straší" v hlavě, a když se na ně pak vrhnu, jsou hotové za chvíli a dobrý pocit zaručen (většinou). Jako tahle Verunčina tylová sukénka na tanečky. Látky byly doma nakoupené už asi měsíc, a sukni jsem ušila až včera dopoledne, protože po dvou týdnech nemoci měla Verča jít zase tancovat a já ji chtěla namotivovat. Šila jsem rychle a dost "prasácky", řekla bych, bez přemýšlení, bez pořádného měření, ale zvenku to není (moc) vidět, Verunka nadšena a já na první pokus spokojena. Jen si sukni V. stačila do odpoledne počurat a na tanečky musela jít ve staré bavlněné sukýnce. Divoký tanec na posteli. Pózování na stole. A na závěr zaučování nového šicího pomocníka.

Po více než dvou měsících konečně hotov - Danzig. Necelá dvě přadena Fyberspates Scrumptious 4 ply - Charcoal a asi půlka přadena Vivacious 4 ply - Peach Bellini. Pletení jsem si zpočátku nechávala jen do kaváren a na setkání, protože se Danzig pletl skoro sám a nevyžadoval větší soustředění. Hodně pomalu ale přibýval, a protože je to vánoční dárek pro Tomovu mamku, řekla jsem si, že bych měla přidat. Konečně je tedy dopleteno a já se můžu vrhnout na další pletené dárky - minimálně jeden velký mám ještě v plánu. Se šátkem jsem spokojená a barevně se mi líbí moc. Ale nějak mám pocit, že by ke mně úplně nesedl. Takže ho můžu bez větší lítosti darovat a už jsem zvědavá na reakci. K Tomově mamce by totiž podle mého názoru mohl pasovat velmi dobře.

Ujíždíme si teď doma všichni na dokumentu Jak se fotí , co o něm Eva psala tady . Fotoreportér Jan Šibík se nechává provázet zpravodajem Janem Šmídem po evropských městech a ukazuje mu, jak tam udělat dobré fotky. Pro Jana Šibíka až na velké výjimky dobrá fotka znamená fotka s lidmi, fotka, na které se něco děje, fotka, která zachytí atmosféru místa. Po pravdě přesně nevím, pro koho je pořad určen. Protože začínající fotografové budou asi zklamaní. Sem tam se objeví rada technického charakteru, ale tak moc letem světem, že bych - nevědět o focení nic - ji asi nepochopila. Ale my s Tomem si nacházíme to svoje - hlavně já. Jan Šibík totiž fotí lidi, a vůbec se nebojí. Jeho výrok "Fotograf musí být tak trochu sobec - musíš jít trochu proti těm lidem s tím foťákem." to myslím dobře vystihuje. Dát si s ním pár workshopů, asi bych se taky přestala bát, protože je velmi přesvědčivý. Vybaven slovíčky Thank you, případně Sorry, sorry fotí všechny a všude (tedy skoro - třeba při foce...

Sama od sebe bych se na workshop Vlněných sester "Pleteme mostky" rozhodně nepřihlásila, jednak proto, že jsem žádný rozstřihávaný svetr plést neplánovala, a také proto, že od účastníků se očekávala schopnost plést technikou fair isle, kterouž jsem nedisponovala. Ale že kurz zaujal Hanku a že společné pletení je vždycky fajn a u sester obzvlášť, hecla jsem se, naučila se vyplétat (moc mě to baví, mimochodem) a dnes ráno vyrazila do sestřího showroomu. Hanka se nakonec neúčastnila z důvodů časově-organizačních, nicméně jsem moc ráda, že mě inspirovala, bylo to totiž moc fajn! Vyplétaly jsme z příze Léttlopi, islandské 100% vlny, která kouše, jen se na ni člověk podívá. Ale pozor - na dotek není zdaleka tak nepříjemná, naopak, je vlastně docela příjemná... a má krásné barvy... takže zkrátka a dobře, určitě jí dám jednou šanci!

Trénuju vyplétání. Vybrala jsem návod zdarma od Purl Soho a novou přízi v nabídce Vlněných sester, ponožkovku Sock Yeah . Pletla jsem podle návodu na jehlicích č. 4, ale měla jsem o něco větší zkušební vzorek, takže i čepky jsou větší. Popravdě mi velikosti hlav uvedené v návodu pro batole a dítě přišly nějaké maličké - nebo mají naše děti obří hlavy po rodičích? :) 

... zahrada. Zábava kupodivu pro všechny zúčastněné.