Na úvod

Myšlenka na vlastní blog mě provází už dlouho. Roky. Vlastně jsem jeden blog chvíli psala ještě na vysoké, jmenoval se Slunéčkův blog a docela mě to bavilo. Pak jsem přestala z důvodů, které už si nepamatuji, ale nejspíš mě začalo bavit zas něco jiného. 

Znovu se nápad na blog zrodil začátkem mateřské. Postupně nabíral nejrůznějších obrysů od počátečních velmi nekonkrétních (které mě nepřiměly k činu) po zase až příliš konkrétní, kdy moje ambice vypadala asi takto: Budu psát o nejnovějších poznatcích z pozitivní psychologie čtivým a srozumitelným způsobem, ilustrovat ty poznatky na příkladech z vlastní rodiny, vytvářet cvičení vhodná pro rodiče s malými dětmi a budu inspirovat další rodiče k tomu, aby je vyzkoušeli. Založit takový blog se mi ale ve skutečnosti vůbec nechtělo, protože jsem si nastavila laťku příliš vysoko a nebyla jsem schopná vymyslet ani to, o čem by měl být první příspěvek. 

Začátkem tohoto roku jsem pročetla pár blogů tvořivých maminek a šikovných ženských (vždy v jedné osobě) a byla znovu inspirována. Jsou to blogy plné šitých, pletených i vyšívaných výtvorů, tvoření s dětmi a krásných domácích dekorací. Ale jak psát o šití, když nešiju, o pletení, když jsem pletařský začátečník a navíc ještě ne příliš výkonný, o tvoření, když většinou inspiraci hledám právě na těch blozích, nebo o dekoracích, když doma skoro žádné nemáme (ne že bych nechtěla, spíš to nějak neumím a navíc mám pocit, že by se v našem binci jakákoli dekorace ztratila a vypadala prostě jako další kus nepořádku).

Pořád mi to ale nedalo. Chci psát. Už proto, že by mi psaní mohlo sloužit jako motivace. Vnější motivace, taková forma závazku. Abych s dětmi to tvoření (víc) zkoušela, abych sem tam třeba i něco zajímavého uvařila (tramtarará, to by bylo doma slávy), abych se naučila šít, abych i něco z té pozitivní psychologie sem tam přečetla a doma vyzkoušela. Jako mají někteří osobní trenéry a výživové poradce, já budu mít blog. O všeličems. A jako bonus navíc budu motivovaná fotit i ve všední dny (na víkendové focení máme s Tomem naše devítky).

Tak tedy začínám. 


Komentáře

  1. Tak ses rozhoupala! :-) Skvělý, budu vás ráda sledovat.

    OdpovědětVymazat
  2. S tím focením je to velká pravda. Mě to sice hrozně baví, ale k čemu si fotit do šuplíku, když ty obyčejné věci stejně nikoho nezajímají. Na tohle je blog geniální. A já přeju, ať vám to nadšení vydrží. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Zatím se daří, fotím víc než dřív, a vytahuju foťák i přes týden, dokonce s mužem zvažujem udělat na něj někde ve středu bytu poličku, aby byl vždy snadno dostupný.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Můj minimalistický šatník

Winterfolk

(Nejen) kostelové téma