Něco takového

Kdybych měla určit moment, ve kterém se moje pletařská pokročilost posunula o stupínek nahoru, bylo by to při pletení tohoto svetříku. Ne kvůli složitému návodu nebo použitým technikám. Ale proto, že když jsem svetřík dokončila a podívala se na něj, zjistila jsem, že knoflíková léga prostě není nabraná správně. Přečuhovala. Nahoře, i dole. Zkusila jsem blokovat, dokonce i knoflíky jsem našila. Pořád nic moc. A teď přijde ta pokročilost! :) Dřív bych si asi řekla "no dobré, hlavně že mám upleteno". Tentokrát jsem svetřík na chvilku odložila, nabrala síly, légu vypárala a po dalším neúspěšném pokusu konečně dovedla k dokonalosti  přijatelnosti. Jsem spokojená. A doufám, že Véra přes léto moc nevyroste a tenhle svetřík ještě unosí.  Old Growth z příze Malabrigo worsted na jehlicích 4,5 a 3,5. Spotřeba 2 a kousek přadena. Příze úžasná, jemňoučká a heboučká. Radost plést. Jen bych tedy raději pletla zhora, splétání těla a rukávů nebylo právě příjemné a zanechalo v podpaž...

24.5. Den začínal všelijak. Verunka se probudila s plným nosem a kňouráním "smrkaaat, smrkaaat". Tom nabízel, že zůstane na homeoffice. Poslala jsem ho do práce, stálo to kus přemáhání, ale prostě jsem si řekla, že tohle dám. I po náročných třech dnech s nervama v kýblu. Mám podezření, že moje rozhodnutí je stejně nejdůležitější. Že když se nastavím na všechnu tu práci, která mě s dětma čeká, na všechny ty unudlané nosy, upatlané pusy, čurání a kakání a vřeštění, tak to najednou jde. Vlastně paradoxně i líp, než když jsme na to dva a já tak nějak čekám, že budu mít i prostor pro sebe nebo chvilku klidu nebo cokoliv, a stejně nemám, nebo málo. Takhle jsem neočekávala nic a nedala si za úkol nic jiného než vydržet do odpoledne a nakonec mají děti ještě i pořádek v hračkách, jen tak mimochodem. 25.5. Už jsem tady zmiňovala, že Laura Markham je v současné době moje guru, co se výchovy dětí týče. Četla jsem dvě její knížky a články, které publikuje na blogu, si nechávám posí...

Focení. Něco tak pohodového, nenáročného a samozřejmého. Do chvíle, než na mě skočí bacil. To mi pak i "blbé" focení připadá vyčerpávající a nechce se mi ani vymýšlet záběry, natož vytahovat foťák. Škoda. Měla jsem totiž v pátek skvělé rande. A opět hned se dvěma muži najednou. A i když jsem se po těle necítila nejlíp, moc se povedlo. Nejdřív jsme zamířili do Agátina světa , který se stává mým oblíbeným obchůdkem, vybrat nějakou hračku pro V. Vybrali jsme Zámecké schody, hru logickou, od 4 let, protože naše dítě je přece geniální! :) (Je, ale s hrou nakládá po svém a pravidla ji absolutně nezajímají.) Potom do obchůdku s látkami na Jánské a hned naproti do Fusionu , kavárny, kde jsme svého času byli skoro štamgasty, a teď jsme tam už dlouho nezavítali, nejspíš proto, že nám nepřipadala dostatečně baby-friendly. Nicméně při dnešní návštěvě naše baby spalo a my jsme pozorovali ruch uvnitř, co ho bylo tak akorát, a taky lidi na ulici, a nejvíc nás bavilo, že za panem majitelem...

Za pecí jsme objevili díky Vojtovi, našemu kamarádovi, když byl coby začínající kněz převelen do Třebíče. Za pecí je cukrárna-kavárna, na krásném místě, co by kamenem od třebíčské baziliky. Mají tam dobrou kávu a asi i dobré sladkosti, co si sami pečou (to mi nedokážem posoudit).  Podruhé jsem se do Za pecí vypravili v neděli. Bylo krásně, dopoledne, a my v autě na D1 směr Brno. Nic se nemohlo zdát jako lepší nápad, než si udělat malou odbočku do Třebíče, zavolat Vojtovi a posedět v kavárně, co jsme na ni měli tak pěkné vzpomínky. Jako ono to asi mohlo být fajn. Akorát odbočka do Třebíče není malá, ale (pro nás nečekaně) velká. Vojta neměl čas (žádnou neděli nemá čas, což jsme netušili, mysleli jsme, že kolem poledne už mívá padla). A Za pecí jsme se usadili v patře a po chvíli čekání si šli objednat dolů, protože si nás nikdo nevšímal; nedostali jsme dvě skleničky na vodu, aby mohla mít Verunka vlastní (i když jsme si o ně řekli); šípkový čaj nebyl šípkový... Takových pár ...

18.5. Sdílela jsem zápisky z 1. týdne "peaceful parent" ve skupince Potkali se v Nevýchově. S výzvou, jestli se někdo přidá k mému snažení. Společně nám to půjde líp! A dostala jsem i zajímavou zpětnou vazbu a podněty k přemýšlení. Co se svým vztekem dělám teď, co jsem dělala dřív, co bych s ním dělat chtěla? Pro dnešek první střípek: Já ve sprše, Tom s dětmi. V asi něco udělala R. (zase!), slyším R pláč a Tomův hlas, jak V domlouvá. Ve mně najednou přetlak, myšlenka: "Ta holka se k němu nebude chovat dobře nikdy! Oni spolu nikdy nebudou vycházet." plus strach, jestli R v pořádku. Samice ve mně chce ochraňovat svoje mládě. Tělo nastavené na boj. Bohužel, nepřítelem je v tuto chvíli moje druhé mládě. Zadupu si (opatrně, jsem ve sprše), máchám pěstí do vzduchu, křičím (tlumeně, jsem ve sprše). Přebytečná energie je pryč. Už vcelku klidná si v duchu polemizuju s myšlenkou, že to nikdy nebude lepší. Snad bude. Teď úplně nevím, jak bych tomu mohla pomoct, ale třeba na ...

Třídní sraz z gymplu nemíváme moc často. Poslední se konal před třemi lety a já jsem na něm nebyla, protože jsem tou dobou měla doma dvouměsíční Verunku. Takže jsem většinu spolužáků neviděla šest nebo i více let. Navíc jsem nikdy nepatřila do zdravého, tvrdého nebo jakého jádra. A tak po počátečním nadšení, že všechny zase uvidím, se dostavily obavy: Jaké to bude? Bude to trapas! Co si s nimi jako budu povídat? Stejně tam jdou všichni jen proto, aby se srovnávali s ostatními. Stejně jsem jen zvědavá, jak kdo vypadá... Navíc jsem si sama na sebe upletla bič rozhodnutím, že budu fotit. Já se ale přece stydím fotit tam, kde se to moc neočekává. Tam, kde ostatní nefotí. Před odchodem z bytu jsem se cítila hrozně. Prohlašovala, že nikam nejdu. No ale šla, samozřejmě. A jak už to bývá, když se mi někam hodně nechce, je to nakonec super. I sraz byl super. Popovídala jsem si fakt dobře. Zpětně si uvědomuju, že mi vyhovuje, že jsme na srazu mohli jít rovnou k podstatným věcem: Co děláš? Jak ...

Dílna Matilda  funguje v Brně už od roku 2005, ale já jsem se o ní dozvěděla až letos, a to díky tomu, že v ní Vlněné sestry pořádají své pletací workshopy.  Hned jsem se podívala na program dílny a vybrala tam pro nás s Verunkou kroužek - Keramiku pro prťata, pro děti cca od 2 do 8 let s rodiči. Verča má moc ráda práci s modelínou, a tak jsem si říkala, že i keramická hlína by ji mohla bavit. Baví. Byly jsme zatím dvakrát. Každou hodinu stihneme vytvořit jeden výrobek a ten pak asi za 14 dnů dostaneme vypálený. Lektorka MO.nika Jankůj kroužek skvěle vede, ukazuje, co a jak, ale dává nám i spoustu prostoru pro vlastní nápady a úpravy. Takže ve výsledku můžeme klidně místo tulipánů, které jsou na programu, vytvořit třeba kaktus. Dílna Matilda je taky úžasné prostředí plné nejrůznějšího tvořivého vybavení a hotových výrobků a dekorací, taková moc zajímavá směsice. Akorát se tam kvůli kombinaci denního a umělého světla ne úplně dobře fotí.

10.5. Po další ukřičené scénce dnes ráno jsem se rozhodla, že takhle už to fakt dál nejde. Že se prostě potřebuju naučit nekřičet, neběsnit a nerozbíjet věci, když se naštvu. Že bez těchto přísad se moje rodičovství musí obejít. Že chci být mírumilovný rodič. Laura Markham , moje oblíbená psycholožka, co píše o rodičovství a co ji tu určitě ještě mockrát zmíním, tvrdí, že to jde. Přemýšlela jsem, jak dnešní rozhodnutí, že "od teď jinak" (klidně na sebe prásknu, že ne první svého druhu) posílit, aby se mi to už fakt povedlo. Napadlo mě, že za každý týden napíšu shrnutí na blog. Ať už bude úspěšný, nebo ne. Taky jsem si přečetla jeden článek od Laury o tom, jak být lepším rodičem. Její články na mě působí velmi motivačně. 11.5. Dopoledne jsme zvládli krásně, snad i díky výletu k přehradě a příjemnému setkání. A odpoledne měla Verča hlídání, takže bylo bez třecích ploch. Trochu držet jsem se musela až večer. Nejvíc pomáhalo opakovat si, že to, jak se V. chová, se bez...

Máme fotky ze křtin . Bylo zvláštní čekat na fotky, poslední dobou jsme to my, kdo má ze všech akcí fotky jako první (a s nimi tu milou a náročnou povinnost je probrat, upravit, rozeslat). Každopádně děkujeme za krásné záběry v poněkud divé úpravě Divého tvora (fotila Hanka). 

Proč se nemůžu realizovat vařením stejně jako pletením? Vždyť vaření a pletení mají tolik společného! - Je v nich potenciál pro zlepšování a když se budu snažit, téměř jistě dojdu k uspokojivým výsledkům. - Zpočátku můžu postupovat podle návodu a postupně být stále kreativnější a dávat více ze sebe. - Dají se provádět o samotě i kolektivně, s hudbou i v tichu, dá se u nich přemýšlet i meditovat. - Výsledek můžu darovat a nejspíš i někoho potěší. -  Výsledek můžu nafotit a pochlubit se a sklízet ocenění. Vaření má oproti pečení i některé nesporné výhody. - Dá se zkombinovat s přípravou snídaně, oběda, svačiny a večeře. - Dá se sdílet s Tomem. - Nemusím od něj tolik odhánět děti, dokonce je můžu i zapojit. - Uvařené jídlo se beze zbytku sní, případně vyhodí, a není potřeba mu dělat extra místo ve skříni. - Vaření je podstatně rychlejší, za hodinku až dvě je většinou hotovo. - A podstatně dříve můžu vytvářet i své vlastní recepty. Tak proč se, do prkýnka, nemůžu reali...

Čas ve dvou je prostě někdy potřeba. A když ne ve dvou, tak tedy ve třech. I procházce a kafíčku ve třech už se dá říkat rande. Procházka kohoutovickou oborou v nádherném podvečerním světle. A posezení v  novém Hejwi café , v budově kohoutovické polikliniky. Já jsem sice milovník kaváren, ale houby recenzent, nejím žádné dortíky ani jiné pochutinky, vlastně ani nepiju kafe, jenom ochutnávám, a v Hejwi si dávám stereotypně meduňkový čaj a dvě deci vody. Co tedy o Hejwi café říct? Kafe mají dobré, Tom ho ozkoušel. A dorty si pečou vlastní. Mám tuhle kavárnu ráda (už jsem tam byla dvakrát plést), je kousek od nás, líbí se mi interiér a je tam klídek, někdy až moc, přála bych jim víc zákazníků. A jako bonus na každého nově příchozího zaštěká, vyběhne se podívat (a pak zase zaleze) omotýlkovaný sympaťák.