Peaceful parent 3
24.5.
Den začínal všelijak. Verunka se probudila s plným nosem a kňouráním "smrkaaat, smrkaaat". Tom nabízel, že zůstane na homeoffice. Poslala jsem ho do práce, stálo to kus přemáhání, ale prostě jsem si řekla, že tohle dám. I po náročných třech dnech s nervama v kýblu. Mám podezření, že moje rozhodnutí je stejně nejdůležitější. Že když se nastavím na všechnu tu práci, která mě s dětma čeká, na všechny ty unudlané nosy, upatlané pusy, čurání a kakání a vřeštění, tak to najednou jde. Vlastně paradoxně i líp, než když jsme na to dva a já tak nějak čekám, že budu mít i prostor pro sebe nebo chvilku klidu nebo cokoliv, a stejně nemám, nebo málo. Takhle jsem neočekávala nic a nedala si za úkol nic jiného než vydržet do odpoledne a nakonec mají děti ještě i pořádek v hračkách, jen tak mimochodem.
25.5.
Už jsem tady zmiňovala, že Laura Markham je v současné době moje guru, co se výchovy dětí týče. Četla jsem dvě její knížky a články, které publikuje na blogu, si nechávám posílat mailem. Většinou mě nakopnou k větší snaze o partnerský a hlavně! klidný vztah s dětmi. Tak mě napadlo, co některé články od Laury přeložit do češtiny? Napsala jsem jí, a mám svolení. Popravdě jsem to nečekala. Až když jsem si dnes ráno otevřela mail s kladnou odpovědí, došlo mi, do čeho jsem se to uvrtala. Inu, vyzkoušíme, uvidíme. Kdysi ještě na gymplu jsem si myslela, že budu překladatelkou, tak se ukáže, jestli bych na to měla! :D
26.-30.5.
Vlastně dobré. Dost dobré na to, že je mi od pátku blbě. Takže mám výrazně míň trpělivosti a energie a horší náladu. Zas ale si Tom hodně bral děti ven, abych mohla odpočívat. Jediný moment, kdy jsem se chovala vyloženě tak, jak jsem nechtěla, byl včera. Pohled na to, jak Verunka bouchá R. hlavičkou o úchytku dvířek od trouby u její dřevěné kuchyňky ve mně probudil pudy tak moc ochranitelské, že jsem ji praštila. Ale - pokrok: relativně rychle jsem si uvědomila absurditu svého konání (ty ho biješ? taky Tě zbiju!), uklidnila se, omluvila se jí a všechno, včetně toho, jak je mladší brácha otravnej a boří jí a bere věci, s ní rozebrala.
Zatím nevím, jak na tyhle situace. Reakce mi totiž naskakuje naprosto automaticky, dřív, než začnu přemýšlet. V knize Jak překonat vztek a podrážděnost radí autor, že si máme v hlavě zpětně přehrávat chvíle, které v nás probudily vztek, s tím, že si budeme představovat, jak bychom se chtěli zachovat. I mentální cvičení je totiž cvičení a vytváří v mozku spoje, které pak využijeme při reálném jednání.
Co jsem vypozorovala, že funguje dobře: povolit si nebýt dokonalá. Povolit si reagovat "blbě", protože když se snažím reagovat "správně" a nejde mi to (nebo mi to třeba i jde, si myslím já, ale děti na to moje "správně" odpovídají pořád jinak, než bych si představovala), tak se snadno začnu vztekat a moje výsledná reakce spočívá v křiku a říkání věcí, které jsou ještě o hodně stupňů horší než ty, kterým jsem se chtěla vyhnout. Naopak, když si povolím reagovat "blbě", občas ze mě vypadnou i docela konstruktivní věty a už se mi i stalo, že na ně Verunka reagovala tak skvěle, jako by snad knížky od Laury četla taky a přesně věděla, co má odpovídat.
Takže shrnuto podtrženo, budu zkoušet mentální cvičení, uplynulý týden hodnotím jako vcelku úspěšný, a hurá do dalšího!
Den začínal všelijak. Verunka se probudila s plným nosem a kňouráním "smrkaaat, smrkaaat". Tom nabízel, že zůstane na homeoffice. Poslala jsem ho do práce, stálo to kus přemáhání, ale prostě jsem si řekla, že tohle dám. I po náročných třech dnech s nervama v kýblu. Mám podezření, že moje rozhodnutí je stejně nejdůležitější. Že když se nastavím na všechnu tu práci, která mě s dětma čeká, na všechny ty unudlané nosy, upatlané pusy, čurání a kakání a vřeštění, tak to najednou jde. Vlastně paradoxně i líp, než když jsme na to dva a já tak nějak čekám, že budu mít i prostor pro sebe nebo chvilku klidu nebo cokoliv, a stejně nemám, nebo málo. Takhle jsem neočekávala nic a nedala si za úkol nic jiného než vydržet do odpoledne a nakonec mají děti ještě i pořádek v hračkách, jen tak mimochodem.
25.5.
Už jsem tady zmiňovala, že Laura Markham je v současné době moje guru, co se výchovy dětí týče. Četla jsem dvě její knížky a články, které publikuje na blogu, si nechávám posílat mailem. Většinou mě nakopnou k větší snaze o partnerský a hlavně! klidný vztah s dětmi. Tak mě napadlo, co některé články od Laury přeložit do češtiny? Napsala jsem jí, a mám svolení. Popravdě jsem to nečekala. Až když jsem si dnes ráno otevřela mail s kladnou odpovědí, došlo mi, do čeho jsem se to uvrtala. Inu, vyzkoušíme, uvidíme. Kdysi ještě na gymplu jsem si myslela, že budu překladatelkou, tak se ukáže, jestli bych na to měla! :D
26.-30.5.
Vlastně dobré. Dost dobré na to, že je mi od pátku blbě. Takže mám výrazně míň trpělivosti a energie a horší náladu. Zas ale si Tom hodně bral děti ven, abych mohla odpočívat. Jediný moment, kdy jsem se chovala vyloženě tak, jak jsem nechtěla, byl včera. Pohled na to, jak Verunka bouchá R. hlavičkou o úchytku dvířek od trouby u její dřevěné kuchyňky ve mně probudil pudy tak moc ochranitelské, že jsem ji praštila. Ale - pokrok: relativně rychle jsem si uvědomila absurditu svého konání (ty ho biješ? taky Tě zbiju!), uklidnila se, omluvila se jí a všechno, včetně toho, jak je mladší brácha otravnej a boří jí a bere věci, s ní rozebrala.
Zatím nevím, jak na tyhle situace. Reakce mi totiž naskakuje naprosto automaticky, dřív, než začnu přemýšlet. V knize Jak překonat vztek a podrážděnost radí autor, že si máme v hlavě zpětně přehrávat chvíle, které v nás probudily vztek, s tím, že si budeme představovat, jak bychom se chtěli zachovat. I mentální cvičení je totiž cvičení a vytváří v mozku spoje, které pak využijeme při reálném jednání.
Co jsem vypozorovala, že funguje dobře: povolit si nebýt dokonalá. Povolit si reagovat "blbě", protože když se snažím reagovat "správně" a nejde mi to (nebo mi to třeba i jde, si myslím já, ale děti na to moje "správně" odpovídají pořád jinak, než bych si představovala), tak se snadno začnu vztekat a moje výsledná reakce spočívá v křiku a říkání věcí, které jsou ještě o hodně stupňů horší než ty, kterým jsem se chtěla vyhnout. Naopak, když si povolím reagovat "blbě", občas ze mě vypadnou i docela konstruktivní věty a už se mi i stalo, že na ně Verunka reagovala tak skvěle, jako by snad knížky od Laury četla taky a přesně věděla, co má odpovídat.
Takže shrnuto podtrženo, budu zkoušet mentální cvičení, uplynulý týden hodnotím jako vcelku úspěšný, a hurá do dalšího!
Komentáře
Okomentovat