Jak se nám (ne)líbilo Za pecí

Za pecí jsme objevili díky Vojtovi, našemu kamarádovi, když byl coby začínající kněz převelen do Třebíče. Za pecí je cukrárna-kavárna, na krásném místě, co by kamenem od třebíčské baziliky. Mají tam dobrou kávu a asi i dobré sladkosti, co si sami pečou (to mi nedokážem posoudit). 

Podruhé jsem se do Za pecí vypravili v neděli. Bylo krásně, dopoledne, a my v autě na D1 směr Brno. Nic se nemohlo zdát jako lepší nápad, než si udělat malou odbočku do Třebíče, zavolat Vojtovi a posedět v kavárně, co jsme na ni měli tak pěkné vzpomínky. Jako ono to asi mohlo být fajn. Akorát odbočka do Třebíče není malá, ale (pro nás nečekaně) velká. Vojta neměl čas (žádnou neděli nemá čas, což jsme netušili, mysleli jsme, že kolem poledne už mívá padla). A Za pecí jsme se usadili v patře a po chvíli čekání si šli objednat dolů, protože si nás nikdo nevšímal; nedostali jsme dvě skleničky na vodu, aby mohla mít Verunka vlastní (i když jsme si o ně řekli); šípkový čaj nebyl šípkový... Takových pár věcí + jedna unavená rodinka (zejména maminka) = zkažené odpoledne. 

Nicméně dejte Za pecí šanci, uznávám, že můj názor může (musí) být tentokrát zkreslený.