Třídní sraz

Třídní sraz z gymplu nemíváme moc často. Poslední se konal před třemi lety a já jsem na něm nebyla, protože jsem tou dobou měla doma dvouměsíční Verunku. Takže jsem většinu spolužáků neviděla šest nebo i více let. Navíc jsem nikdy nepatřila do zdravého, tvrdého nebo jakého jádra. A tak po počátečním nadšení, že všechny zase uvidím, se dostavily obavy: Jaké to bude? Bude to trapas! Co si s nimi jako budu povídat? Stejně tam jdou všichni jen proto, aby se srovnávali s ostatními. Stejně jsem jen zvědavá, jak kdo vypadá... Navíc jsem si sama na sebe upletla bič rozhodnutím, že budu fotit. Já se ale přece stydím fotit tam, kde se to moc neočekává. Tam, kde ostatní nefotí. Před odchodem z bytu jsem se cítila hrozně. Prohlašovala, že nikam nejdu. No ale šla, samozřejmě.

A jak už to bývá, když se mi někam hodně nechce, je to nakonec super. I sraz byl super. Popovídala jsem si fakt dobře. Zpětně si uvědomuju, že mi vyhovuje, že jsme na srazu mohli jít rovnou k podstatným věcem: Co děláš? Jak žiješ? Nemusíme se zdržovat zdvořilostními frázičkami, nemusíme zůstat na povrchu u témat typu dětské příkrmy nebo nejlepší pískoviště v okolí. Máme čas omezený jedním večerem na to, abychom se o ostatních něco dozvěděli. I zvědavost byla nasycena a musím říct, že všichni pořád vypadají dobře. A někteří, do kterých bych to neřekla, už mají děti. A i
ten foťák jsem nakonec vytáhla a dostala pochvalu za super fotky, která potěšila, to nebudu popírat. Zkrátka už se těším na příště (a i příště nejspíš budu před odchodem prohlašovat, že nikam nejdu).

Ale co ve mně ze srazu nejvíc zůstává: ptal se mě Viktor, co dělám, a když jsem mu řekla, že teď vlastně nic :) a že bych ráda jednou dělala psychoterapii a třeba i fotila a byla hodně s dětmi (a to jsem ještě nemluvila o pletení!), on na to, že je tak trochu zklamaný. Že si myslel, že nějak víc využiju to, jak jsem chytrá (ehm- nebo spíš: jak jsem se mu jevila chytrá tenkrát, když jsem si četla pod lavicí noviny a do toho zvládala ještě odpovídat na otázky kantorů, když ostatní nevěděli). Že by si mě představoval na univerzitě. Ve výzkumu.

A já si teď přemýšlím: využívám svůj potenciál naplno? Pokud mojí devizou je intelekt, neměla bych dělat něco "víc" než chtít se zlepšovat ve focení a pletení, být s dětmi a naučit se šít a zpívat? Ale co by to víc mělo být? Otázky s odpověďmi zatím jen kusými a zkusmými. Otázky ne nepříjemné, spíš náročné. Otázky, na které mě odpovědi baví hledat. A hledám je v dialogu s druhými.

Jak to máte vy? Využíváte svůj potenciál naplno?