Peaceful parent 4
31.5.
Podle rady autora knihy Jak překonat vztek a podrážděnost se snažím více soustředit na dialog, který vedu sama se sebou. Tenhle dialog totiž často rozhoduje, jestli se vůbec naštvu a jak moc a jak s hněvem naložím. Důležité zjištění: používám emotivní slova. Máme si prý na ně dát pozor - zbytečně zvyšují vztek. Něco na tom bude. Často si říkám, že je něco "hrozné", "příšerné", že to "nesnesu". Zkusím zmírnit. Zjemnit. A uvidíme.
1.6.
Jak se mi dnes podařilo zastavit vzteklou reakci včas a jak se to vyplatilo: Uspávám R. na dopolední spaní, až ho uspím, budu si moct jít lehnout a odpočívat, protože V. je venku s chůvičkou a mně ještě pořád není dobře. Většinou tohle dopolední uspávání znamená nakojit, spícího uložit, jít. Pohodička. Ale dnes ne. Ukládám spícího R. Při dotyku s postýlkou okamžitě vzhůru. OK, stane se. Druhý pokus, houpu na baloně, R. usíná, chvilku čekám, znovu ukládám. Při dotyku s postýlku okamžitě vzhůru. Co to jako je?! V hlavě mi okamžitě naskočí TY myšlenky: "Dnes ho neuspím. Neodpočinu si. Budu si muset hrát s unaveným protivným miminem. Jak se mám jako uzdravit? Měla jsem jít raději ven, to by spal v kočáře... ... ..." Tyhle myšlenky mě hodí do varu. Mám chuť zdrhnout z pokoje, nechat ho tam řvát, aspoň na chvilku si lehnout. Ale naštěstí, ani nevím díky čemu, si rychle - po pouhém vzteklém mrsknutí dekou přes půl pokoje - uvědomuju, že tohle je blbost. Že by se R. akorát úplně probudil. Že bych vůbec ničemu nepomohla. Dávám si za cíl ještě to zkusit. Houpu R. a vnímám vztek, vnímám ho jako fyzický pocit v těle. Postupně se zmírňuje. Taky promýšlím strategii: co budu dělat, pokud ho zase neuložím? Potřebuju mít plán. Aby mě to pak zas nenaštvalo. Nakonec vymyslím, že si spolu lehnem do postele a budu ho kojit. Ať můžu přeci jenom v klídku odpočívat. Se strategií v hlavě dál houpu. V klidu. Akorát ruce mě už bolí. Asi za deset minut ukládám spícího R.
2.6.
"Ty připrav zeleninu na vaření a já tady zatim budu vařit."
Opravdu tohle řekla moje dcera svému bratrovi?! Aniž by ho přitom praštila, odstrčila nebo na něj zařvala?! Zírám!
3. - 6.6.
Zas není všechno tak ideální - posledních pár dní se mi moc nedařilo. Nedokázala jsem zpracovat svoji frustraci z toho, že se mi nachlazení táááhne a do toho ještě nemůžu spát. Nedokázal jsem tu frustraci zpracovat tak, aby nedopadla na ostatní. I když jsem fakt snažila. Kdy se člověk tohle naučí? Zvládat nepříjemný emoce - bezmoc, strach a další - zabalený všechny pěkně do vzteku jak do balíčku? Napadlo mě, že bych příště mohla zkusit jít skrz vztek rovnou k těm pocitům, které jsou za ním. Typicky tedy u mě bezmoc. Jenom sedět, dýchat a vnímat ji. Protože když se pokusím dostat ze sebe vztek fyzicky (tenhle vztek ne na někoho, vztek bez jasného spouštěče, vztek z bezmoci), tak se často akorát "rozjedu" a od bouchání do polštáře přejdu k házení věcmi. Musím teda říct, že už se mi líp než dřív daří uvědomovat si, co se děje, že nechci, aby se to dělo, a i uprostřed vzteku přemýšlet, co teda s tím a jak to zastavím. Pomáhá mi tohle sdílení. Díky.
Podle rady autora knihy Jak překonat vztek a podrážděnost se snažím více soustředit na dialog, který vedu sama se sebou. Tenhle dialog totiž často rozhoduje, jestli se vůbec naštvu a jak moc a jak s hněvem naložím. Důležité zjištění: používám emotivní slova. Máme si prý na ně dát pozor - zbytečně zvyšují vztek. Něco na tom bude. Často si říkám, že je něco "hrozné", "příšerné", že to "nesnesu". Zkusím zmírnit. Zjemnit. A uvidíme.
1.6.
Jak se mi dnes podařilo zastavit vzteklou reakci včas a jak se to vyplatilo: Uspávám R. na dopolední spaní, až ho uspím, budu si moct jít lehnout a odpočívat, protože V. je venku s chůvičkou a mně ještě pořád není dobře. Většinou tohle dopolední uspávání znamená nakojit, spícího uložit, jít. Pohodička. Ale dnes ne. Ukládám spícího R. Při dotyku s postýlkou okamžitě vzhůru. OK, stane se. Druhý pokus, houpu na baloně, R. usíná, chvilku čekám, znovu ukládám. Při dotyku s postýlku okamžitě vzhůru. Co to jako je?! V hlavě mi okamžitě naskočí TY myšlenky: "Dnes ho neuspím. Neodpočinu si. Budu si muset hrát s unaveným protivným miminem. Jak se mám jako uzdravit? Měla jsem jít raději ven, to by spal v kočáře... ... ..." Tyhle myšlenky mě hodí do varu. Mám chuť zdrhnout z pokoje, nechat ho tam řvát, aspoň na chvilku si lehnout. Ale naštěstí, ani nevím díky čemu, si rychle - po pouhém vzteklém mrsknutí dekou přes půl pokoje - uvědomuju, že tohle je blbost. Že by se R. akorát úplně probudil. Že bych vůbec ničemu nepomohla. Dávám si za cíl ještě to zkusit. Houpu R. a vnímám vztek, vnímám ho jako fyzický pocit v těle. Postupně se zmírňuje. Taky promýšlím strategii: co budu dělat, pokud ho zase neuložím? Potřebuju mít plán. Aby mě to pak zas nenaštvalo. Nakonec vymyslím, že si spolu lehnem do postele a budu ho kojit. Ať můžu přeci jenom v klídku odpočívat. Se strategií v hlavě dál houpu. V klidu. Akorát ruce mě už bolí. Asi za deset minut ukládám spícího R.
2.6.
"Ty připrav zeleninu na vaření a já tady zatim budu vařit."
Opravdu tohle řekla moje dcera svému bratrovi?! Aniž by ho přitom praštila, odstrčila nebo na něj zařvala?! Zírám!
3. - 6.6.
Zas není všechno tak ideální - posledních pár dní se mi moc nedařilo. Nedokázala jsem zpracovat svoji frustraci z toho, že se mi nachlazení táááhne a do toho ještě nemůžu spát. Nedokázal jsem tu frustraci zpracovat tak, aby nedopadla na ostatní. I když jsem fakt snažila. Kdy se člověk tohle naučí? Zvládat nepříjemný emoce - bezmoc, strach a další - zabalený všechny pěkně do vzteku jak do balíčku? Napadlo mě, že bych příště mohla zkusit jít skrz vztek rovnou k těm pocitům, které jsou za ním. Typicky tedy u mě bezmoc. Jenom sedět, dýchat a vnímat ji. Protože když se pokusím dostat ze sebe vztek fyzicky (tenhle vztek ne na někoho, vztek bez jasného spouštěče, vztek z bezmoci), tak se často akorát "rozjedu" a od bouchání do polštáře přejdu k házení věcmi. Musím teda říct, že už se mi líp než dřív daří uvědomovat si, co se děje, že nechci, aby se to dělo, a i uprostřed vzteku přemýšlet, co teda s tím a jak to zastavím. Pomáhá mi tohle sdílení. Díky.
ou jé, tak přeju brzké uzdravení!
OdpovědětVymazat