Peaceful parent 7

Ptala se mě Dája, jestli je to s mým vztekem lepší, když se teď "pozoruju". Musím říct, že jo. I Tom nedávno (sám od sebe) prohlásil, že jsem na sobě v tomto směru zamakala. Tak přemýšlím, cože vlastně dělám? Cože vlastně pozoruju?

Snažím se sledovat hlavně příčiny svého vzteku. Opravdové příčiny. Verunka bouchne do Radovánka, jasně, to dělá x krát denně. Nebo Tom něco řekne/neřekne/zapomene, to se taky stává. A já někdy vyletím a jindy ne. Takže se snažím koukat, co je za tím?

Někdy banalita, zřejmá na první pohled: nejčastěji v poslední době, když se mi nedaří při šití nebo mi při pletení uteče oko. A v tu chvíli po mně někdo něco chce. To pak reaguju podrážděně a naprosto neadekvátně situaci. Často stačí si jen uvědomit, že ve skutečnosti se zlobím na uteklé oko, stroj nebo svoji nešikovnost (to nejvíc :), a jsem schopná se rychle omluvit a říct si o trochu času, abych si to, co řeším, dořešila.

Jindy se ale takováhle zřejmá příčina vzteku nenabízí. To pak hledám dál. Dívám se na vnitřní řeč, na svoje přesvědčení, očekávání a obavy, které mi naskakují. Snažím se s ní vést dialog. Koukám na nenaplněné potřeby - únava? málo času pro sebe? málo času ve dvou s Tomem? Nebo, když ani tam příčina není zřejmá, si, inspirovaná knížkou o sebelásce (která mě v pár věcech inspirovala a asi o ní ještě napíšu),  říkám, že možná se ozývají nějaké nenaplněné potřeby a zraněné city z dětství. I to pomáhá. Uvědomit si, že příčina někde je. Že má možná i řešení (třeba v dlouhodobé terapii). Že příčina není v dítěti, které právě nechce spát, nebo v Tomovi, který přišel z práce o deset! minut později.

A tohle pozorování (se), spolu se snahou o dostatek spánku a času pro sebe (o kterých víc třeba příště) a hlavně s předsevzetím být na ostatní zlá co nejmíň (a hodná co nejvíc), asi fakt pomáhá. Ne že by scénky nebyly, jsou, ale méně časté a kratší.

Ještě přidám jedno uvědomění ze včerejšího večera: uspávala jsem Verunku, byly jsme domluvené, že jí budu místo zpívání chvíli povídat a pak dáme už jenom dvě písničky a půjdu. Dozpívala jsem, a Verča se na mě otočila: "Mami, já jsem tu první písničku skoro neslyšela."

A mě hned napadalo: "No jasně, chce ještě zpívat, zkouší to na mě! Jak jako neslyšela?!" Nahlas jsem se ale zeptala: "Jak to, že jsi ji neslyšela?" V: "Protože jsem měla zavřený oči." Zas jsem si pomyslela něco o hloupých výmluvách, a pak mi to došlo: ona se dneska během zpívání na nic neptala, jako to obvykle dělá (A co jsou to kremrole? A co jsou to cukrbliky? A které cukrářky? A kdo do něj kopne?), ona totiž už asi při zpívání usínala. Proto neslyšela. Navrhla jsem, že jí jednu sloku z písničky "o cukrblikách" zazpívám znovu, ona souhlasila, obě spokojené.

Proč mám tendenci (a myslím, jak tak poslouchám nebo si povídám s ostatními rodiči, že nejsem sama) automaticky chápat požadavky dítěte tak, že na mě něco zkouší? Proč přistupuju k Verče, a pomalu už i k Radovánkovi, který se teď začíná učit prosazovat svou vůli) s nedůvěrou, s podezíravostí (co zas bude zkoušet?)? Velká výzva pro mě: učit se přijímat děti a jejich požadavky a argumenty s otevřeností. S důvěrou. S důvěrou, že na mě nic nezkouší. Že nejspíš (jen) něco potřebují. A že se (někdy hůř a jindy líp) dokážeme domluvit a najít takové řešení, aby byly uspokojeny potřeby obou.