Něco takového

O výstavě Dobrodružství abecedy, která až do listopadu probíhá v Památníku písemnictví v Rajhradě a na kterou určitě máte s dětmi jít, už jsem psala. Ještě jeden příspěvek si ale zaslouží. Vyhlídla jsem nám tam několik moc pěkných knížek o abecedě. Verunku už písmenka pomalu zajímají a spoustu už jich pozná i umí nakreslit. Některá jsou pro ni oříšek, třeba takové N. Tom ji učil - dvě tyčky s klouzačkou. A Verča nakreslila dvě tyčky, jen klouzačku ne a nebyla schopna vést z bodu A do bodu B, ale vycházelo jí pořád spíš takové H. Chvilku bojovala, pak odmítla pokračovat. Ona N kreslit nebude. Ani příště ne. Na N jsme zapomněli... až za pár dní, nebo možná týdnů, najednou, v kuchyni při vaření oběda, Verča hlásí: Napsala jsem N. Už umím N! A N opravdu bylo na tabuli v několika provedeních. Musely jsme tu novinu hned zavolat do práce tatínkovi. Na základě příhody této a jí podobných stále znovu žasnu, jak funguje dětský mozek. Fascinuje mě to! Teď se těším na moment, až to Verči secvakn...

V sobotu oslavil Radovánek rok! Už nemáme doma miminko, ale velkého kluka. Slavili jsme doma u raw dezertu (který byl správně mini a správně sladký, jak se na takový raw dezert sluší) a pak na výletě do Mikulova (na zámku tam přes léto probíhá výstava lega) a Dolních Kounic. Dortík si užila nejvíc Verunka, se kterou se Radovánek, milující bráška, ochotně podělil o dort. Vůbec teď rád někomu něco podává, případně krmí. A vrací se mu to, zrovna dnes Verunka dostala své milované vařené jablíčko, dostala ho na stůl a pro sebe, ale vymyslela, že dá misku na zem, aby se mohli s Radovánkem podělovat! Nádhera! Zažíváme teď občas krásné sourozenecké momenty, které stojí za to a nabíjejí energií. Díky za ně.

Moje patovství a matovství u stroje pokračuje. Naštěstí je ta mašina chytřejší než já a mnohé zachraňuje. Například mě nenechá šít, když mám patku nahoře. Jenom na mě významně zapípá. Já jí trochu podrážděně odseknu "Já vím!" nebo "No jo porád.", ale vlastně jsem jí vděčná. Ušila jsem nám pokrývky hlavy. Nejdřív Verunce klobouček. Jsem na sebe fakt pyšná, těžký z objektivního hlediska asi nebyl, ale toho času, co jsem nad ním strávila, a toho párání...! Učím se trpělivosti, které se mi nikdy nedostávalo a která se dooost hodí i jinde než u stroje. Návod a střih na klouček tady . Původně taky pro V. jsem šila bekovku. Podle tohoto návodu a střihu. Vyšla velká tak, že je akorát pro mě. Takže jsem se pokusila střih trošku zmenšit a máme nakonec čepku obě. Verča chudák z jakého starého povlečení. Ale nestěžuje si. A už mám nakoupenou i látku na čepku i pro Toma.

V uplynulém týdnu jsem se dvakrát fakt naštvala, tak, jako už dlouho ne. Resp. projevy vzteku byly takové, jako už dlouho ne (ale dřív na denním pořádku, docela mě samotnou překvapilo, jak nezvyklé najednou je třeba opravdu nahlas zařvat). Ale co se vztekem dál? Věděla jsem, že nechci prokřičenou hodinku jako dřív, že se chci rychle vrátit zpátky, omluvit se, řešit vše dál s klidem. Jenže jak? Všechno se ve mně vařilo, místo dětí a manžela se mnou v tu chvíli sdíleli domácnost tři nepřátelé. A tak jsem si zkusila, jak mě inspirovala Marťa, popovídat sama se sebou. Poskytnout sama sobě přesně tu pravou míru porozumění, zdravého nadhledu a podpory, kterou mi žádný jiný člověk nemůže dát. (Proto taky, když se občas ve chvíli rozbouřených emocí obrátím na Toma a očekávám od něj pomoc, často nakonec křičím i na něj, protože se prostě netrefil.)  Nejdřív jsem úplně obyčejně uznala, že jsem naštvaná. Že pro to mám důvod. A že někdy je to s dětma náročný a na prd. Pak jsem ale taky...

V sobotu jsme vyrazili na celodenní výlet. Na první! celodenní výlet od narození Radovánka. Naší dopolední destinací se stal Rajhradský klášter , kde jsme strávili dvě hodinky na úžasných dětských výstavách: Dobrodružství abecedy a Říkadla a Zlatovláska. Obě výstavy moc doporučujeme, interaktivních exponátů jsme si užili všichni do sytosti. Pak oběd částečně v Klášterní taverně (taky doporučujeme!) a částečně v kufru auta z vlastních zásob, a přesun. Bylo nám celkem jedno kam, ale chtěli jsme jet cca hodinku, aby se děti stihly prospat. Zamířili jsme tedy do Náměsti nad Oslavou. (Plán s prospáním tedy úplně nevyšel a Radovánek chudák polovinu cesty prořval.) Ale v Náměšti se nám líbilo, prošli jsme exteriéry zámku a zámecký park, ozkoušeli (jak jinak) Zámeckou kavárnu a hurá domů. Fajn to bylo.

Po dlouhé době jsem pekla. Podle tohoto receptu  z Paní Dýně, jen upraveného podle surovin, které se aktuálně nacházely u nás doma. Tedy ovoce =  meruňky z farmářského trhu, místo jemných vloček obyčejné, místo kokosu sušený banán, sirup rýžový. Rychlo-drob měl úspěch a hlavně je fakt rychlý a snadný a na suroviny nenáročný. Tím, že není potřeba, aby držel pohromadě, protože se předpokládá, že se bude jíst lžičkou, mám skoro pocit, že se do něj může dát prakticky cokoliv. Musím přiznat, že jsem tenhle crumble pekla sice v neděli, ale už tu minulou. Nicméně moje počiny v kuchyni jsou zatím tak zřídkavé, že stojí za zaznamenání i týden poté. A to jsem dokonce hned v pondělí vařila! veganské plněné papriky s rajčatovou omáčkou. Celkem se myslím povedly, a já bych ráda zahájila tradici jednoho nového zajímavého jídla týdně.

Dnes vůbec netuším, o čem psát. Což je asi dobré znamení! Což mě vede k otázce, jestli vůbec "peaceful parent" psát? Ale asi zatím jo. Pořád mi dost pomáhá se pozorovat a uvědomovat si, co se ve mně děje při podráždění a vzteku, a každotýdenní psaní je dobrou motivací, abych v pozorování nepolevila. Zjistila jsem například, jak moc jinak koukám na svoje děti a jejich chování v závislosti na spoustě vnějších i vnitřních okolností. Chodíme teď hodně do zoo, tak jeden příklad odtamtud: Z počátku návštěvy, když máme ještě hodně času a Radovánek ideálně už i spí v kočárku, mi připadá úžasné, jak V. všechno zajímá, jak si všímá detailů, jak si povídá se zvířaty, jak potřebuje všechno prozkoumat. Na jak dlouho ji zabaví jediný lísteček! Rozplývám se nad tím, že mám kreativní a samostatné dítě. A pak se přiblíží dvanáctá hodina. Začínám mít hlad, a taky si uvědomuju, že čím později dorazíme domů, tím budou děti unavenější a chystání oběda krušnější. Spěcháme. No jo, jenže V. všec...

Do Křižanova jsme se vypravili v sobotu. Na návštěvu za Vaškem, kterého známe z jeho petrovského působení a který je v Křižanově farářem (nebo vlastně administrátorem, abych byla přesná). Výlet se vydařil moc: Vašek nás všude provedl a všechno ukázal, počasí bylo sice horké, ale (i díky rozprašovači) zvládnutelné. Víc takových fajn výletů.