Peaceful parent 8

Po publikování minulého dílu Peaceful parent série jsem měla trošičku pochybnosti, jestli jsem se přeci jenom nepřechválila. Jestli se ze mě opravdu stal ten pokojný rodič. Tak rychle? Tak snadno? To není možné!

Asi opravdu není. Když zhodnotím uplynulý týden, musím si přiznat, že se ne vždycky chovám ideálně. A rozhodně se nechovám vždycky partnersky a nevýchovně a respektujícím způsobem. Umím být "policajt jak vyšitej", pak taky nespravedlivá a náladová a občas zvýším hlas nebo zakřičím nebo použiju slovo pro dětské uši nevhodné. Co jsem ale opravdu omezila, jsou výbuchy vzteku směrem k dětem. Myslím, že i díky tomu, že si někdy dovolím zavelet (místo snahy o dohodu), že si někdy dovolím nenaslouchat pocitům nebo ignorovat R. pláč (typicky při přípravě oběda), se ve mně tolik nekumulují pochybnosti o sobě a výčitky typu "jsem špatná matka", "měla bych si ho dát do šátku na záda", "tohle jsem mohla/měla/nezvládla vyřešit dohodou"... ... a pak tolik nebouchám.

Jak už jsem zmínila minule, velkou roli hraje taky odpočinek a čas pro sebe. Obojího se snažím dopřávat si mírou vrchovatou. A zdaleka by nestačilo, kdybych se snažila jen já, snaží se totiž taky (hlavně) Tom. Skoro každý den si bere po práci děti ven, a já šiju-pletu-píšu-jdu ven. V náročných momentech s dětmi mi vidina, že budu "mít padla", dost podstatně pomáhá. To si pak totiž můžu dovolit vnímat řešení všech možných dětských bolístek, žádostí a stížností jako (někdy i tvrdou) práci, po které bude následovat zasloužený odpočinek. A navíc jsem vyslyšela svoji potřebu rozvíjet se, posouvat se a tvořit i v jiné oblasti než té výchovné. Pletení, šití, focení i psaní mi každé svým způsobem pomáhají. Někdy mě baví a někdy pěkně štvou (jako třeba když musím párat), ale hlavně: něco nového se v nich učím a něco tvořím. Vlastně mi docela trvalo, než jsem zjistila, že potřebuju tvořit. Že ani cvičení, ani poslech hudby, ani procházky nebo kafíčka s kamarádkami tuhle funkci "mít něco svého" neplní (i když jsou samozřejmě taky fajn).

No a spánek: u mě kapitola sama pro sebe. Představu o dokonalé kontaktní matce, která spí se svým dítkem v posteli do té doby, než dítko samo řekne dost, a kojí ho na požádání (opět až do samoodstavení) jsem opustila snad ještě v šestinedělí. Blbě spím. Snadno se budím, nesnadno pak znovu usínám. Takže cca od Radovánkových šesti týdnů spím sama v ložnici a Tom s oběma dětmi! v pokojíčku. Asi i díky tomu (a díky Radovánkovu velkému apetitu a ochotě sníst příkrmů, co se do něj vejde) se nám podařilo docílit toho, že spíme v podstatě celou noc bez přerušení, jen s občasným podáním dudlíku nebo někdy pohoupáním. Ovšem spí jak kdo. Spí Radovánek, spí Tom, spí Verunka. Já se velmi často budím mezi 4 a 6 hodinou ranní a i přes to, že jsem vybavena klapkami na oči a špunty do uší, mívám problém znovu usnout. I když se to pak povede, nelze už mluvit o kvalitním spánku, a při vstávání někdy ani netuším, jestli jsem vůbec ještě spala nebo ne a jak dlouho.

Musela jsem tedy zavést zásadní opatření. Po uložení dětí do postele já jdu do postele taky. Nejpozději v deset hodin! Raději dříve. Musím říct, že tohle bylo a ještě je opravdu těžké. Užívala jsem si ten klidný byt a všechno hotovo a volno a ráda jsem po uložení ještě pletla, zatímco Tom hrál na kytaru. A nebo jen tak ležela s T. v posteli a užívala si ten čas, kdy nic nemusíme a můžeme si povídat. Nádhera. Ovšem vím, jak bych potom ráno vypadala, kdybych si tohle dovolila. Večer tedy nastoupila tuhá disciplína. A zároveň se snažíme lehce posunout usínací čas dětí, aby nám přeci jen zbyl i nějaký ten čas partnerský (jehož nedostatek způsobuje výbuchy hněvu směrem k Tomovi).