Peaceful parent 10

V uplynulém týdnu jsem se dvakrát fakt naštvala, tak, jako už dlouho ne. Resp. projevy vzteku byly takové, jako už dlouho ne (ale dřív na denním pořádku, docela mě samotnou překvapilo, jak nezvyklé najednou je třeba opravdu nahlas zařvat). Ale co se vztekem dál? Věděla jsem, že nechci prokřičenou hodinku jako dřív, že se chci rychle vrátit zpátky, omluvit se, řešit vše dál s klidem. Jenže jak? Všechno se ve mně vařilo, místo dětí a manžela se mnou v tu chvíli sdíleli domácnost tři nepřátelé.

A tak jsem si zkusila, jak mě inspirovala Marťa, popovídat sama se sebou. Poskytnout sama sobě přesně tu pravou míru porozumění, zdravého nadhledu a podpory, kterou mi žádný jiný člověk nemůže dát. (Proto taky, když se občas ve chvíli rozbouřených emocí obrátím na Toma a očekávám od něj pomoc, často nakonec křičím i na něj, protože se prostě netrefil.) 

Nejdřív jsem úplně obyčejně uznala, že jsem naštvaná. Že pro to mám důvod. A že někdy je to s dětma náročný a na prd. Pak jsem ale taky sama sobě zkusila ukázat úhel pohledu druhé strany. Že se nic tak hrozného nestalo. Že oni nemůžou za frustaci z jiných věcí, která se ve mně hromadila a teď se dostala ven. A nakonec jsem se zeptala, co by mi pomohlo uklidnit se, omluvit se, přitulit se a jít dál. Došla jsem si k odpovědi, uvedla ji do praxe, a - kupodivu - fungovalo to!

(Napadá mě, že bych měla prozradit, co jsem si teda odpověděla. Ale ani jednou vlastně nic velkého. Samotným "rozhovorem" jsem se dostatečně uklidnila, stihla si uvědomit, že doma se mnou nebydlí záškodníci, ale milovaní členové rodiny, a že když se teď usmíříme, můžeme pokračovat dál na lepší vlně.)



Takže příště si zkusím znovu pokecat. Ideálně nahlas, to hrálo myslím ne malou roli, že jsem si povídala polohlasem (jednou ve sprše, podruhé jsem byla s dětmi doma sama, takže jsem si mohla dovolit chovat se "divně".) A říkám si, že další věc, kterou bych mohla zkusit, a která by nejspíš pomohla ještě o něco o hodně víc, je modlitba. Ve vyhrocených situacích se mi do modlitby většinou moc nechce. To je spíš doména Tomova: Pojď se za to pomodlit! Ve chvíli, kdy zuřím, bych ho nejradši poslala kamsi, ale vím, že se vyplatí ho poslechnout. Tedy zkusím příště říct i sama sobě: Pojď se za to pomodlit. A pak už nebudu muset být na řešení sama.

A co pomáhá vrátit se do klidu vám? 

Komentáře

  1. Wow. Jako super reakce. Ja mam problem si do toho klidu dojit. Chce to ze me jit ven a v tu chvili vubec nechci brat ohledy. Ted uz to bylo u nas delsi dobu vklidu, ale ted uz jsme vic jak tyden nemocni a jak me neni dobre, tak mam rychlestartuju. Nebo taky kdyz vidim manzela, jak mu jedou nervy, tak se to vse kumuluje ve mE aja mam zlost na manzela i na deti (asi mam potrebu to resit za ne a citim za to zodpovednost :-(
    Jinak mi ted hodne pomaha modlitba matek. Je to uplne jine, nez kdyz se modlim sama, citim tam tu silu, jednotu... Diky, ze pisete blog. Je to pro me inspirujici. Rozhovor a pochopeni sama sebe taky zkusim. Maru

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemoc s dětmi je podle mě dost zátěžová situace, takže hlavně držím palce na rychlé uzdravení! Je pravda, že když i manželovi ujíždějí nervy, taky to "chytám", myslela jsem, že jsem jediná, ale asi tedy ne. A modlitbu matek myslíte ve skupince naživo s ostatními matkami, nebo je to virtuální společenství?

      Vymazat
    2. J e to spolecenstvi u nas ve farnosti. Je to podle komunity solace. Je rozsirena po celem svete. Pro me je to velka podpora a pomoc.

      Vymazat
  2. Pomohlo mi nekolikrat yz ponorit se do toho pocitu. Byt chvili sama,zavrit oci, ponorit se,neutikat od toho a zeptat se,kdy jsem se takto citila naposled a po chvili kdy jsem se tak citila poprvr. Nechat se zavezt do sveho detstvi a tam najednou vyvstanou obrazy,pocity, vune atd. A pak tu situaci zkusit prozit jinak, co bych citila,ze mi pomuze. Treba mit u sebe sve starsi ja a to by se me zastalo nebo mi to vysvetlilo. Treba ze muj tata proste nema dost trpelivosti na uceni,takze kdyz po mne rve,ze jsem blba, nema to nic spolecneho s mou hodnotou,ale spis s tatkovou dovednosti ucit nekoho.Atd. Inspirace u Teal Swan.Zajimala by me ta modlitba.Rekla bych,ze se modlit neumim vubec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, to je zajímavé, vyzkouším. Zůstat s pocitem občas zkouším, ale spíš je to tak, že ho vnímám v těle, jsem tady a teď, do vzpomínek jsem se nikdy ponořit nezkoušela. Modlit se myslím taky moc neumím. Ale občas, když je situace náročná, tak si třeba jen v duchu opakuju "Pane, smiluj se!" Věřím, že i tohle má moc. A taky to pomůže odvést myšlenky a vztek se tolik nerozjede.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Steek

Vlaštovky

Můj minimalistický šatník