Šiju si, ani nevím jak

Musím se občas sama sobě smát, když se pozoruju při šití. Pat a Mat jsou proti mně šikulové. Najdu si na internetu kromě střihu i podrobný fotonávod krok za krokem, a stejně se dostávám do situací, kdy vůbec netuším, co a jak. Třeba včera jsem fakt dlouho dumala, jak si mám označit na látce záševky. Nakonec jsem udělala ve střihu malou dirku na vrcholu záševku a skrz ni tužkou tečku na látku, ale ani nechtějte vědět, co všechno jsem (neúspěšně) zkoušela předtím. A pak jsem nadšeně sedla ke stroji, že si záševky sešiju, pečlivě umístila látku pod patku, zkontrolovala, jestli se jehla zapíchne v tom správném místě - a začala šít cikcakem :) Takže páráček a znovu... Kdyby mě neposedla myšlenka oděvní soběstačnosti, asi bych se šitím musela dávno praštit. Takhle si vždycky jen zopakuju "něco nového jsem se naučila!" a šiju dál. Ono mě to totiž nakonec dost baví. A pocit uspokojení z hotového výrobku taky není špatný.

Pořídila jsem si na to svoje šití dokonce i nového kámoše. Vlastně bráchu. Vypadá takhle. A jsem s ním spokojená, moc! Dokonce jsem mu ušila i pěkný protiprachový kabátek, protože ten kus plastu, který byl v ceně a jmenoval se protiprachový kryt měkký, mu ale vůbec neslušel.

A stala se mi taková věc: někdy v lednu či únoru jsem v rámci minimalizace domácnosti vyhodila žehlicí prkno, na které jsem nesáhla více než rok (a takové věci se přece mají vyhodit, no ne?). Brzy poté, co jsem absolvovala první lekci šicího kurzu, jsem vyslala Toma pro nové prkno. Nicméně si stále myslím, že minimalizace je dobrá věc, a prkno byla snad první věc, kterou jsem vyhodila, abych brzy poté zjistila, že ji potřebuju. Stejně jsem vždycky žehlila docela ráda, a teď mám alespoň konečně důvod (pomačkané oblečení jsem za důvod nikdy úplně nepovažovala).