Peaceful parent 11
Dva týdny jsem o rodičovství nepsala. Taaak moc se mi na dovolené nechtělo. Ale už jsme zpátky. A dnešní téma bude úplně jiné, než by bylo bývalo před těmi čtrnácti dny. Znovu mě udivilo, jak moc jsou rodičovská témata ovlivněná aktuálními podmínkami. Ještě nedávno jsem v každodenním brněnském provozu řešila, že jsem asi vyhořelá mateřstvím, našla jsem si článek a u každého dalšího příznaku pokyvovala hlavou. "Jo jo, to odpovídá. Přesně já."
Stačilo změnit na pár dnů prostředí. Zajistit si hlídání tím, že jsme se rozhodli strávit dovolenou u Tomových rodičů. Mít víc času a míň povinností. A najednou jsem měla pocit, že rodičovství je to nejlepší a ještě lepší jsou moje děti a z každého dalšího randíčka jsem se vracela s tím, že se na ně fakt těším.
Proměna vcelku velká a nečekaná se odehrála i s naším vztahem s Tomem. O tom vztahu chci dnes psát. On s rodičovstvím totiž dost souvisí. Jednak je rodičovstvím poznamenaný, poměrně výrazně. Druhak to, jak se zrovna s Tomem máme, ovlivňuje i moje reakce směrem k dětem. Když se máme blbě, pocítí to (bohužel) i ony.
Teď v Litoměřicích jsem měla po dlouhé době zase pocit, že se máme fakt rádi. Že si rozumíme. Čím to? Řekla bych, že svou roli sehrály zejména dvě věci:
- Dostatek času pro sebe. Radovan i Verunka zůstávali vcelku ochotně doma s dědou a babičkou. A my jsme se vydávali na kafíčka a na procházky. Neměli jsme žádný zvláštní program. Jen být spolu a užít si město (mimochodem dost pěkné město, jak jsem si znovu uvědomila), kde už jsme dlouho nebyli. Objevovat nové podniky. Komentovat to zajímavé, co cestou uvidíme. Nebo to vyfotit. Nebo nadhodit jakékoli téma a podle libosti ho rozebírat. Bez tlaku, že musíme být rychle rychle zpátky. A taky (a myslím hlavně) bez tlaku, že si musíme čas pro sebe děsně užít, protože zase dlouho nebude. Věděli jsme, že zase bude. Třeba hned zítra.
My totiž čas pro sebe míváme i v Brně. Večery po uložení dětí. Případně placené hlídání. Ale!
Večery jsou krátké. Zmiňovala jsem už, že se snažím chodit brzo do postele. A bytí spolu, jak jsem zjistila, vyžaduje naladit se na sebe. Pokud hodně spěchám, abychom už se skvěle/opravdově/kvalitně bavili, abychom už konečně zažili to správné napojení, protože za chvíli musíme jít spát, neklapne to. Někdy pak bývám akorát zklamaná. Že jsem měla radši plést. Na pletení se naladím snadno. Pár prvních ok, a je to. Se vztahem mi to tak rychle nejde.
V případě placeného hlídání je času relativně dost. Dvě tři hodinky. Jenže tady zase nastupují velká očekávání. Zaplatili jsme dost peněz. Takže rande musí odpovídat a být skvělé. Protože pak zase dlouho nebude nic. Velká očekávání, podobně jako spěch, nám moc neprospívají. Neříkám, že jsme nikdy nezažili fajn rande. Ale když víme, že zítra budeme moci zase vyrazit sami, je to prostě jiné.
- Změna prostředí. Doma je kolem nás spousta věcí, které čekají na vylepšení/vyřešení/uklizení. Naproti tomu k rodičům jsme si s sebou přivezli jen dvě krosny věcí. Které se jednak daly vcelku snadno uklidit, a zároveň mi extra nevadilo, že se všude možně povalují. Vždyť to bylo jen na pár dní. Ubyl i prostor pro výčitky typu: Jaktože jsi ještě neuklidil/nepřimontoval/nekoupil (to a to a to), jak jsme se domlouvali?!
A taky jsem dokázala poměrně snadno vystoupit ze zajetých kolejí a rituálů. Ukládání dětí šlo hladčeji a rychleji. Odhodlala jsem se zkusit uspat Radovana vleže (místo houpání na baloně) a zjistila, že to jde! Mnohem méně času jsem trávila u počítače. Tedy méně rozptýlení. A více času pro sebe. Čímž se vracím k bodu číslo 1.
Po návratu nicméně cítím, že nohy pomalu zapadávají do starých stop a vyjetých kolejí... Otázka tedy zní: Jak se i ve všední dny dokázat na sebe naladit? Jak si užívat i ten omezenější čas, který teď zase pro sebe máme? A taky: Jak trávit kvalitní a vztah rozvíjejí čas spolu i v přítomnosti dětí?
Nějaké nápady?
A na závěr jedna srdcovka k tématu, která mě vždycky znovu dojímá:
Stačilo změnit na pár dnů prostředí. Zajistit si hlídání tím, že jsme se rozhodli strávit dovolenou u Tomových rodičů. Mít víc času a míň povinností. A najednou jsem měla pocit, že rodičovství je to nejlepší a ještě lepší jsou moje děti a z každého dalšího randíčka jsem se vracela s tím, že se na ně fakt těším.
Proměna vcelku velká a nečekaná se odehrála i s naším vztahem s Tomem. O tom vztahu chci dnes psát. On s rodičovstvím totiž dost souvisí. Jednak je rodičovstvím poznamenaný, poměrně výrazně. Druhak to, jak se zrovna s Tomem máme, ovlivňuje i moje reakce směrem k dětem. Když se máme blbě, pocítí to (bohužel) i ony.
Teď v Litoměřicích jsem měla po dlouhé době zase pocit, že se máme fakt rádi. Že si rozumíme. Čím to? Řekla bych, že svou roli sehrály zejména dvě věci:
- Dostatek času pro sebe. Radovan i Verunka zůstávali vcelku ochotně doma s dědou a babičkou. A my jsme se vydávali na kafíčka a na procházky. Neměli jsme žádný zvláštní program. Jen být spolu a užít si město (mimochodem dost pěkné město, jak jsem si znovu uvědomila), kde už jsme dlouho nebyli. Objevovat nové podniky. Komentovat to zajímavé, co cestou uvidíme. Nebo to vyfotit. Nebo nadhodit jakékoli téma a podle libosti ho rozebírat. Bez tlaku, že musíme být rychle rychle zpátky. A taky (a myslím hlavně) bez tlaku, že si musíme čas pro sebe děsně užít, protože zase dlouho nebude. Věděli jsme, že zase bude. Třeba hned zítra.
My totiž čas pro sebe míváme i v Brně. Večery po uložení dětí. Případně placené hlídání. Ale!
Večery jsou krátké. Zmiňovala jsem už, že se snažím chodit brzo do postele. A bytí spolu, jak jsem zjistila, vyžaduje naladit se na sebe. Pokud hodně spěchám, abychom už se skvěle/opravdově/kvalitně bavili, abychom už konečně zažili to správné napojení, protože za chvíli musíme jít spát, neklapne to. Někdy pak bývám akorát zklamaná. Že jsem měla radši plést. Na pletení se naladím snadno. Pár prvních ok, a je to. Se vztahem mi to tak rychle nejde.
V případě placeného hlídání je času relativně dost. Dvě tři hodinky. Jenže tady zase nastupují velká očekávání. Zaplatili jsme dost peněz. Takže rande musí odpovídat a být skvělé. Protože pak zase dlouho nebude nic. Velká očekávání, podobně jako spěch, nám moc neprospívají. Neříkám, že jsme nikdy nezažili fajn rande. Ale když víme, že zítra budeme moci zase vyrazit sami, je to prostě jiné.
- Změna prostředí. Doma je kolem nás spousta věcí, které čekají na vylepšení/vyřešení/uklizení. Naproti tomu k rodičům jsme si s sebou přivezli jen dvě krosny věcí. Které se jednak daly vcelku snadno uklidit, a zároveň mi extra nevadilo, že se všude možně povalují. Vždyť to bylo jen na pár dní. Ubyl i prostor pro výčitky typu: Jaktože jsi ještě neuklidil/nepřimontoval/nekoupil (to a to a to), jak jsme se domlouvali?!
A taky jsem dokázala poměrně snadno vystoupit ze zajetých kolejí a rituálů. Ukládání dětí šlo hladčeji a rychleji. Odhodlala jsem se zkusit uspat Radovana vleže (místo houpání na baloně) a zjistila, že to jde! Mnohem méně času jsem trávila u počítače. Tedy méně rozptýlení. A více času pro sebe. Čímž se vracím k bodu číslo 1.
Po návratu nicméně cítím, že nohy pomalu zapadávají do starých stop a vyjetých kolejí... Otázka tedy zní: Jak se i ve všední dny dokázat na sebe naladit? Jak si užívat i ten omezenější čas, který teď zase pro sebe máme? A taky: Jak trávit kvalitní a vztah rozvíjejí čas spolu i v přítomnosti dětí?
Nějaké nápady?
A na závěr jedna srdcovka k tématu, která mě vždycky znovu dojímá:
Jo, Leni, tohle je téma. :-) Pro nás obzvlášť poslední dobou, kdy se fakt míjíme. V tomhle směru je dost těžký žít v nukleární rodině, chybí víc lidí kolem, kteří by se mohli postarat, být chvíli s dětmi, odněkud je vyzvednout nebo naopak přivézt. To se pak není co divit, že s M. řešíme jenom logistiku a organizaci domácnosti. Ale jak píšeš, je důležitý se naladit na sebe jako na partnery i v přítomnosti dětí. Jde to teď mnohem líp, když jsou větší, hrají si spolu a leccos si už obstarají samy, jsou celkem samostatní. Protože čekat na chvilky, až budeme spolu sami, to bychom se načekali. :-) Vlastně jsem se takhle asi docela obstojně naučila těžit z chvilek maximum.
OdpovědětVymazatPřijeďte do Mílovic a popovídáme. ;-)
Přijedem rádi! Domluvíme se přes FB... A máš pravdu, že až děti budou starší, bude to asi lepší s partnerským časem, teď zatím, když jsme všichni spolu, tak většinou jedno nebo druhé nebo obě něco chtějí. Mně se teď zas na dovče otevřelo téma, jestli se nevrátit do Prahy nebo prostě do Čech, být blíž rodinám, moci si pomáhat víc oběma směry. Náročné uvažování, obě varianty mají svá pro i proti...
VymazatNeumím poradit, jak to rozvíjet i v přítomnosti dětí, ale sama za sebe (ze svých zkušeností), vím, že být občas jen spolu se vyplatí. Aniž bychom to dělali nějak cíleně (programově si tím prodlužovali vztah), trávili jsme spolu s manželem každý rok min. 1 týden dovolené. Sami dva. Poprvé jsme jeli, když dceři byly 2 roky a jeli jsme do Španělska. Měli jsme a máme výhodu, že děti mohou jít po tu dobu k babičce. Když dcera byla malá, tak bývala u mých rodičů, syn bývá u manželovo rodičů. Je to dáno věkem, mezi dětmi je 13 let rozdíl a moje mamka už na hlídání na více dní nemá dostatečnou fyzickou kapacitu. Každý rok jsme jeli na jednu dovolenou sami (většinou poznávací, hodně chodící...) a na jednu spolu s dcerou (zpočátku pobytové, když byla starší a bábovičky na pláži jí nebavily, tak také poznávací a zážitkové). Pamatuji si, jak se na mne kolegyně v práci koulaly skrz prsty: "bez dětí já bych nejela..." a jiné poznámky. No jo, my jo, my jezdili a bylo to přesně, jak říkáš: "jen být spolu a užít si". Užít si ... město, kopce, lesy, moře ... sex ... povídání a klid. Dělali jse to tak 10 let a když jsme se dali do stavby domku, přestali jsme jezdit k moři a začali se toulat po Čechách s batohem a stanem pěšky ... kousek vlakem, někam a pak už jen vytyčit směr a jít. Celý den na cestě, louky, lesy, vesnice ... hospůdka, jídlo, pití a pak hledat, kde zakotvit. Stačily 3 - 4 dny, 2 - 3 noci a člověk byl jako znovuzrozený. V domku bydlíme 11 let, dceři je 22 a synovi 9, už občas zase jedeme i k moři (ve 3 nebo i s dcerou) nebo někam tady, ale naše cesty ve dvou pokračují stále! Kluk je na naás více závislý, než byla dcera, a tak nejezdíme bez něho na dlouho, ale zato častěji. Využíváme "slevomat" a tu jsme na túrách v Krkonoších, na Šumavě, či na welnes v Mariánských Lázních, učarovaly nám pobyty na 2 noci, ty jsou pro nás i kluka a babičku :-) tak akorát. Jedeme takhle ve dvou 2 až 3x do roka a je to skutečně oživující. Každý má jiné možnosti,, jak hlídací, tak finanční, to je jasné, chci tím jen říct, že společný čas bez dětí je velmi důležitý. Přestáváte být rodiči, jste milenci, přátelé ... jste jiní, než běžně. Zpětně to vnímám jako skvělou věc, která nás udržela v rovině vzájemného chtění. Na našich cestách se sobě jevíme jinak, než se známe :-), já nekřičím, nevztekám se na děti, práci, manžela ... můj muž je komunikativní, aktivní, navrhující!!! Neříkám, že díky tomu člověk žije růžový život, pluje na obláčku ... to vůbec ne, ale kromě rodičů jsme ještě pořád po 24 letech zároveň i pár ;-)
OdpovědětVymazatIvana
Ivano, to zní skvěle. Udělat si fakt z času pro sebe bez dětí prioritu. A opravdu to realizovat. My jsme žádný vícedenní výlet bez dětí nestihli, Radovánek se narodil, když měla V. 2 roky 4 měsíce, ještě mi na to přišla malá (i když možná nebyla, to je vždy jen úhel pohledu myslím). Takže vždy jen dopoledne či odpoledne, ale i to je fajn, zvlášť více dní za sebou. Tak držím palce, ať zůstanete párem i nadále! ;)
VymazatZvláštní, jak ta prvátka mají rodiče "více pro sebe" i co se týče doby, kdy jsou "zralá" být bez nich. Prvorozenou bych takhle malou nikdy nenechala, poprvé ji hlídala babička na pár hodin, když jí bylo kolem dvou let, na jednu noc u babičky zůstala ve dvou a půl. Z potřeby být alespoň chvilku spolu, neb nemáme ani ty společné večery, neb děti chodí spát s námi, jsme se odvážili je oba svěřit chůvičce na 3 hodiny, když malému nebyl ani rok. A kupodivu jsem byla klidná, mnohem více klidná, než když tehdy dcerka zůstávala poprvé s babičkou. Asi to tak má být. Jinak sice nemám ráda elektroniku v dětských rukou, ale vypadá to, že nám nadneseně "zachrání vztah" - Děti dostaly k narozeninám Kouzelné čtení s Albi tužkou. Určitě jsi o tom slyšela, je to teď úplně všude. A to je najednou zábava pro oba, u které vydrží poměrně dlouho BEZ NÁS, tříletá dokonce i přes hodinu a tu dobu po nás nic nechce! Už jen doufat, že pozitivní následky budou převažovat nad těmi negativními.
Vymazat