Peaceful parent 12

Původně jsem měla namyšlený úplně jiný příspěvek. Jakože se máme docela dobře a ladíme detaily a já pracuju na svojí pohodě a tak. Ale cca před hodinou jsem zas vyletěla. Byla jsem na Verču fakt ošklivá a nespravedlivá, vyčetla jí, jaká je, vyhrožovala. A protože mám v sobě ještě hořkou pachuť toho výbuchu, tak si budu s dovolením takhle nad papírem klávesnicí přemýšlet, co že se vlastně stalo, a úvahy o pohodě nechám na příště.

Já jsem totiž dneska byla v pohodě. Dopoledne super, strávené ve městě na tvoření pro děti, všechno jsme perfektně zvládli, byla jsem z toho sluníčka a tahání dvou dětí (manduka plus kočárek) trochu unavená, ale v normě. Chystání oběda náročnější jako vždycky, děti řádily, ale pořád v normě. A pak se nádherně povedlo uspávání a já sedla na balkon, pletla, koukala do okolní zeleně a přemýšlela, co bychom všechno mohli na tom našem balkoně pěstovat. A říkala jsem si, jak dobře se mám, jak si to dnes užívám, jak jsem ráda, že mám dvě děti a že bych neměnila.



No a půl hodiny na to křik, nespravedlnost, výčitky a výhružky. Jak to? Buď si to tedy jen namlouvám, tu svou pohodu, a ve skutečnosti v pohodě nejsem. Nebo jsem extrémně psychicky labilní. A nebo - nebo dělám něco blbě. Skoro bych se přiklonila ke třetí možnosti (byť možnost číslo dvě taky má něco do sebe).

Došla jsem k tomu, že si nedokážu uhlídat hranice, aniž bych použila násilí (násilím mám na mysli i křik a vyhrožování). Já to vždycky nejdřív zkouším v klidu. Vysvětlím, co, proč a jak potřebuju. Vyslovím, co asi potřebuje V. Nebo se na to zeptám. Zkouším hledat řešení přijatelné pro obě strany. Ale na druhé straně často není odezva. Nebo druhá strana udělá něco, co se mi fakt nelíbí. Pak třeba odejdu. Následuje jekot. A můžeme jet od začátku. Po nějaké době takovéhoto dohadování jsem unavená, otrávená a zralá vybouchnout.

Jak jinak? Po pravdě, netuším. Už dva roky čtu a studuju o respektující výchově, co se dá. A jako řekla bych, že se fakt snažím. Takže buď zkrátka neschopná se ty principy naučit uplatňovat, nebo jsou blbě respektující přístupy (což asi nejsou, protože spoustě lidí fungují).

Hned mě napadá námitka: Dělej to podle sebe, ne podle nevýchovy nebo jakéhokoli jiného výchovného přístupu. Podle sebe.
Po pravdě, kdybych měla vychovávat "podle sebe", vychovávala bych podobně, jako jsem byla vychovávaná já. Což asi není nejhorší možnost. Ale já bych to chtěla jinak. Bez výčitek a uplácení a odvádění pozornosti a manipulace (mnohdy asi neuvědomované). Bez fyzických trestů.
Netuším, jestli je ve mně, někde hluboko uvnitř, schován ještě jiný výchovný přístup než ten, co jsem vstřebala během vlastního dětství a dospívání. Věřím na intuitivní rodičovství ve smyslu komunikace s miminkem - automaticky zvýšený hlas, obličej nakloněný do té správné vzdálenosti, aby ho ještě poloslepá očička viděla. Ale jestli existuje intuitivní reakce na dětské "naschvály", testování hranic, řádění a rozjetost a jiné, se kterými se denně potýkám? Skoro bych si tipla, že ne.

A tak mi nezbývá než se dál snažit. Zkusit se poučit z dnešních chyb. Zkusit si znovu promyslet plán B, který příště použiju místo křičení a plácání. Zkusit to znovu jinak a doufat, že třeba líp. A znovu a zas. A taky zavést pravidelný náš čas s Verunkou "jen pro sebe".

A teď už končím. Jdu si užít tentokrát svůj čas jen pro sebe. Šít, nebo plést? Nebo si jít zaběhat? Uvidíme...






Komentáře

  1. Hlavně zůstaň sama sebou :-). Tápající, hledající, chybující, snažící se ... O to přece jde ;-). Ta cesta hledání a zkoušení, chtění dělat to jinak, to je to ono. A že to někdy nevyjde? Myslím, že i to je v pořádku, protože jak jinak bys věděla, že to druhé (když to vyjde) je lepší, pro tebe (vás) správné? Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já asi jiná ani být neumím... než tápající a hledající :) Děkuju za podporu, důležitý mi přijde, že mám pořád chuť se snažit a že věřím, že bude líp.

      Vymazat
  2. Já si nemyslím, že je úplně špatně, když dítě jednou za čas dostane pěkně vyhubováno, aby se prostě určily hranice. Ne všechno se dá vysvětlit, hlavně pokud jsou děti trochu temperamentní. Řekla bych, že si nemusíš vyčítat každé bouchnutí sazí, mnohem důležitější než celková hádka mi přijde následné usmíření. Vysvětlení, pochopení... ať je nakonec všechno v pořádku na obou stranách.
    Držím palce, mějte se krásně.*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! My se většinou máme krásně. Jen po těch bouchnutích následuje veliká pachuť. Která dlouho doznívá (ve mně tedy). Ale víš co, asi jsem si fakt dala příliš velký úkol. Usoudila jsem totiž, že ty V. projevy, které mě nejvíc iritují (agresivita vůči bráškovi i jiným dětem) jsou důsledkem toho, jak se k ní chovám. A že teda když se budu chovat jinak, ona taky. Což je sice možná pravda, ale já se takhle ze dne na den změnit nedokážu. Tedy méně očekávání od sebe. I od ní. A víc se mít rády. Což my máme, to zas jo.

      Vymazat
    2. S tím bych asi úplně nesouhlasila... I kdybys na Verunku nikdy ani nezvýšila hlas (což si neumím představit bez toho, aby děti rostly jako dříví v lese), uvidí podobné projevy (např agrese) všude ve svém okolí, v televizi... Takže jsi ji určitě "nezkazila" :))
      Víc lásky je možná nejlepší lék na všechno. =)

      Vymazat
  3. Dobrý den, děkuji za článek. Řeším doma podobné. Prvorozená dcera je agresivní na bratra od jeho narození - byly jí čerstvě 2 roky. Od první chvíle ho nesnesla, ubližovala mu (často i velmi krutě), říkala mu, že ho nikdy nebude mít ráda, atd. Začala být nepřátelská i k ostatním dětem. Měla jsem strach, zda dcera netrpí psychickou chorobou. Jinak je nadprůměrně inteligentní. S manželem jsme byli zoufalí a nevěděli si rady, jak problém řešit. Všechny naše děti milujeme a dáváme jim to najevo, věnujeme se jim, vysvětlujeme. Proč tedy nejstarší tolik žárlí a ubližuje? Jako třetí se narodila dcera, kterou prvorozená sama od sebe opatruje a dosud se nestalo, že by na ni zaútočila. Po letech se situace hodně zlepšila. Nejstarší bude mít 7. Na bráchu je pořád vysazená, ale oproti dřívějšku je to nesrovnatelně lepší.
    Snad i u vás bude časem líp. Vím, jak je to bolestné.
    U nás možná pomohlo třetí dítě.

    OdpovědětVymazat
  4. Jinak úplně souhlasím s paní Nadůtklivou viz výše. Krásně napsáno.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Steek

Vlaštovky

Můj minimalistický šatník