Peaceful parent 13

Tak jaký byl uplynulý týden? Vlastně fajn. A to měl Radovánek rýmu a my si tak prožili dvě náročné noci a dva náročné dny. Moji rodiče pak přijeli, aby nám pomohli další dny i noci zvládnout o něco lépe. Přes všechny komunikační šumy, co mezi námi občas nastávají: oni jsou prostě skvělí!

Minulý příspěvek jsem psala v dost šílené náladě, která pokračovala s přestávkami vlastně až do neděle. Už jsem si říkala, co se to se mnou děje. Děti mě extra štvaly, štvaly mě věci, se kterými už jsem byla srovnaná, štvalo mě, že mě štvou, neviděla jsem východisko. Naštěstí se pak ukázalo, že se nemusím snažit úplně všemu rozumět, tentokrát bylo na vině PMS (což jsem předem netušila, přeci jen ještě hodně kojím a cyklus rozhodně nemám pravidelný). Takže příště, až bude zase pár náročných dnů, možná bude lepší přeskočit obviňování sebe sama, co jsem to za matku, a raději začít dělat co nejvíc z těch věcí, které mě baví, být hodně venku, pouštět nepodstatné, a nebo prostě jen víc odpočívat a spát.



Nejvíc teď přemýšlím asi o "profesi" rodiče. Být rodičem je teď moje profese. Můžu šít nebo plést nebo psát nebo se i vrátit k práci třeba na jedno odpoledne v týdnu. Ale hlavně jsem máma. Rodičovství má prioritu. Nemůže to být jinak, dokud jsou děti takto malé. A já si uvědomuju, jak je do prkýnka těžký, aspoň pro mě, čerpat z rodičovské role uspokojení. Jsou krásné chvíle, kdy si rozumíme, kdy se smějeme nebo povídáme, tulíme... nebo i když třeba úspěšně vyřešíme konflikty, zvládneme hysteráček. Takových chvil je spousta a moc si je užívám. Ale pak jsou zas chvíle, kdy prostě nezvládám. Netuším, jak reagovat správně. Jak už jsem psala minule, na intuici v tomto ohledu příliš nevěřím. A tak mi v hlavě poletují nejrůznější rady a zkušenosti, vše možné, co jsem na téma výchova slyšela, četla. Do toho pomalu se bouřící emoce. A já - nevím. A pak si vyberu jednu možnost a zkouším a ono to vždycky nějak dopadne a nebo taky ani žádnou možnost nevyberu, ale ona si vybere mě, a to pak křičím a pak se usmiřujeme a já přemýšlím o následcích mého chování na děti...

Existuje vůbec jiná práce, ve které by tak moc chyběl supervizor? Někdo, kdo koukne a řekne: "Jo, tohle děláš dobře. A tohle bys mohla zlepšit. Pojď na tom zamakat, za 14 dní si povíme, jak to šlo." Můžete namítnou, že největším supervizorem jsou děti. OK, já bych si ale představovala supervizora, který nebude hodnotit pod vlivem svých aktuálních nálad a rozmarů. A který bude umět ocenit i kroky z pohledu děti ne zrovna populární. Že jsem v danou chvíli dokázala myslet na sebe, například.

Jo jo, chybí mi ocenění. A asi i kariérní růst :) Pocit, že se posouvám. Že mi ta práce jde a že se v ní zlepšuju. Jenže já si pořád připadám dost neschopná. A dost na začátku. A trochu pochybuju, že tomu jednou bude jinak.

A tak se snažím sebe-realizovat jinde. Učím se nové věci a zvažuju návrat ke svojí dřívější práci, na pár hodin týdně. Jenže jde to vůbec, čerpat uspokojení z něčeho, na co si pro sebe utrháváte chviličky mezi péčí o děti a domácnost? A to já utrhávám ne chviličky, ale mega chvilky, díky Tomovi.

Jak to děláte vy? Nechybí vám na mateřské seberealizace? Kde a jak ji nacházíte?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Můj minimalistický šatník

Peaceful parent 17

Peaceful parent