Peaceful parent 17

Když jsme ještě chodili na Alfa kurzy, vyprávěla jedna z organizátorek následující příhodu: Vzala si tak jednou do ruky Bibli, aby se modlila. A z Bible vypadl papírek. Podívala se na něj a zjistila, že je to seznam věcí, za které se modlila asi před rokem. Všechny ty věci se mezitím staly. Všechny modlitby byly vyslyšené. Ale děly se tak postupně, že si ona vlastně ani neuvědomovala, že jsou to další a další splněná modlitební přání. Až papírek, co na ni náhodou vypadl, jí pomohl uvědomit si a prožít vděčnost za to všechno.



Na tuhle historku si občas vzpomenu, když přemýšlím o pokrocích našich dětí. O pokrocích, které jsou občas tak pozvolné, tak nenápadné, že je nestihnu pořádně zaregistrovat. A nebo možná je i zaregistruju? Ale svoji pozornost zaměřuju, jako správná perfecionistka, na další položky seznamu, které ještě perfektní nejsou. A snadno pak podlehnu dojmu, ve slabých chvilkách a horších náladách, že "všechno je špatně", "jsem hrozný rodič", "ba ne, děti jsou hrozné" a "nikdy se to nezlepší". A přitom:

- Verunka už se občas úplně sama oblékne. I tričko. I těsné legíny. I boty. Aniž bych ji musela nutit. Aniž by u toho kňourala. Prostě úplně v klidu.
- Radovánek mívá dny, kdy si po příchodu domů z procházky vezme hračky nebo pobíhá po bytě a je spokojený a já nerušeně chystám oběd. (Místo dřívějšího řevu, jen co jsme překročili práh bytu. Řevu, při kterém jsem musela vařit. Řevu, který trval až do oběda.)
- V je občas na R milá, pohladí ho a řekne mu, jak ho má ráda. Nebo s ním jen tak ťape za ruku. Nebo si ti dva spolu sedí a staví lego.
- Uspávání už zastane jen jeden z nás dospělých a děti usínají obě spolu a relativně rychle a v pohodě.
- V už chodí zcela spolehlivě na záchod na velkou a na čurání si buď řekne, nebo si aspoň řekne, že je počuraná a sama se převlékne. (Vzpomínám si, jak jsem v únoru chvíli po odplenkování prohlašovala, že jen ať se počurává, hlavně když hovínka budou v záchodě a ne v kalhotkách.)
- V nám teď často říká, že nás má ráda. A když se k ní přiblížím, abych ji nakrmila, oblékla, uspala, tak mě často jen tak pohladí, přitulí...
- R už vydrží celé dopoledne bez spaní a bez výraznějších propadů v náladách (Ještě tak před 14 dny jsem řešila, jaké je dopolední uspávání opruz a když už konrčně vydrží bez něj.)
- S V se dá krásně domluvit na nošení okluzoru. A vlastně skoro na všem.
- R už mě někdy nechá plést v jeho přítomnosti, aniž by se sápal po klubíčku a po jehlicích.

A tak. Asi stojí za to, připomínat si čas od času všechny pokroky. A radovat se z nich. A čerpat z nich optimismus, že i věci, které zatím nefungují úplně ideálně, se nám povede posunout. Nebo se posunou i samy.
Optimismus, ze kterého pak vyplývá o dost větší trpělivost. Důvěra. A domácí pohoda.

Komentáře

  1. jooo, to je skvělé... taky mám občas pocit, jak nic neumím ocenit a být spokojená -přitom se nám už neválí oblečení v obýváku -má totiž sovu skříň na chodbě, nebo nádobí, když si po sobě umýváme talíře každý sám, nebo i hrnek, tak už nemáme takové hory neumyté aj. -jojo jsme neskutečně nevděční..

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Steek

Vlaštovky

Můj minimalistický šatník