Proč nefotím (zdaleka tolik, kolik bych chtěla)
Včera jsme se s Tomem vydali na příjemnou a hlavně fotogenickou akci Dobrodružství na Jarošce. Bez dětí, krásné počasí, nikam jsme nespěchali, ideální podmínky na focení. A já nevyfotila jedinou fotku. Protože mi to přijde "blbý". A tak raději vrazím foťák do ruky Tomovi. A případně ještě ukazuju "hele, tohle vyfoť". Pak mě samozřejmě štve, že jsem se neodhodlala.
Včera jsem zkoušela trochu víc analyzovat, co mi vlastně přijde "blbý". Asi hlavně, že si s foťákem připadám jako turista. Jako čumil. Jako někdo, kdo je mimo, kdo není in. Jako trapka, která "si to musí vyfotit". Taky mám pocit, že se najednou dostávám do středu pozornosti (v době, kdy fotí fakt skoro každý, pěkná blbost). Navíc se asi bojím, že mě někdo zarazí, ať ho nefotím. Zároveň mám problém se zeptat, jestli můžu fotit. Přitom se nepovažuju za vyloženě stydlivého, plachého, nekomunikativního člověka. Nechápu. :)
Takže podtrženo sečteno, nic užitečného jsem nevyanalyzovala a asi jediná cesta nejspíš bude odhodlat se a fotit - poprvé, podruhé, potřetí... a pak už to půjde samo, ne?
A můžu si připomínat, co píše Marek Vácha v knížce Nevyžádané rady mládeži:
"...přihlas se do tanečních a jestli se bojíš, že se ztrapníš, tak ano, ztrapníš se, no a co ... ale hlavně prosím Tě se sebou něco dělej!"
Tady pár obrázků z Jarošky, fotil Tom.
A zakončení v maličké kavárně Fabrik na nám. 28. října (na kterém jsme před 10 lety dva roky bydleli, takže trocha nostalgie).
Včera jsem zkoušela trochu víc analyzovat, co mi vlastně přijde "blbý". Asi hlavně, že si s foťákem připadám jako turista. Jako čumil. Jako někdo, kdo je mimo, kdo není in. Jako trapka, která "si to musí vyfotit". Taky mám pocit, že se najednou dostávám do středu pozornosti (v době, kdy fotí fakt skoro každý, pěkná blbost). Navíc se asi bojím, že mě někdo zarazí, ať ho nefotím. Zároveň mám problém se zeptat, jestli můžu fotit. Přitom se nepovažuju za vyloženě stydlivého, plachého, nekomunikativního člověka. Nechápu. :)
Takže podtrženo sečteno, nic užitečného jsem nevyanalyzovala a asi jediná cesta nejspíš bude odhodlat se a fotit - poprvé, podruhé, potřetí... a pak už to půjde samo, ne?
A můžu si připomínat, co píše Marek Vácha v knížce Nevyžádané rady mládeži:
"...přihlas se do tanečních a jestli se bojíš, že se ztrapníš, tak ano, ztrapníš se, no a co ... ale hlavně prosím Tě se sebou něco dělej!"
Tady pár obrázků z Jarošky, fotil Tom.
A zakončení v maličké kavárně Fabrik na nám. 28. října (na kterém jsme před 10 lety dva roky bydleli, takže trocha nostalgie).
Díky za super report a fotky! S paní ve žlutých šatech a jejím děťátkem jsme se hojily v Luzankach v bludišti! Vážně jsme se tam museli minout. Harmonikáře a basistu jsme bohužel slyšely jen z dálky, ale připadali mi takoví islandští. Navíc v západu podzimního Slunce to mohl být magický zážitek. Nevíš náhodou, kdo to byl zač?
OdpovědětVymazatPaní ve zlutých šatech mě zaujala nejvíc ze všech lidí, přišla mi šik :) A basista s harmonikářem nebyli špatní, ale kdo to byl netuším... Fakt jsme se ale minuli těsně teda.
Vymazat