Na pochybách

Není to tak dlouho, kdy jsem se na blogu nadšeně dělila o naše první kroky směrem k zero waste domácnosti. Lákavá představa: upravit některé své zvyklosti, pořídit si sklenice a skleničky, nakupovat nejen podle obsahu, ale i podle obalu. A nemuset v ideálním případě vůbec chodit s košem. Dobrý pocit z toho, že šetřím naši planetu, nezanáším ji odpady a zachovávám ji čistší pro budoucí generace, je zaručen. Ale - je i oprávněný?

V Respektu, který vyšel minulé pondělí, jsem narazila na zajímavý článek (převzatý z časopisu The Economist) s názvem Příliš mnoho radosti a podtitulem Plasty nejsou nejhorším ani nejobtížněji řešitelným problémem životního prostředí. Celý text článku si lze na internetu přečíst v originále -tj. v angličtině - zde.


(Fotku jsem si vypůjčila z webu The Economist z článku, o kterém píšu.)

Body článku, které mě zaujaly:

- Znečištění plasty je hodně vidět - povalující se nebo v moři plovoucí igelitky jsou ošklivé - a proto se mu věnuje hodně pozornosti. V poslední době se snaží o změnu mnoho států i velkých korporací.

- Důležité je téma mikroplastů, na které se plastový odpad rozkládá působením slunečního záření a soli v mořích. Zatím nevíme přesně, jaká rizika z mikroplastů hrozí. Když se ale plast skladuje na pozemních skládkách, nic špatného se z něj neuvolňuje.

- Narozdíl od znečištění životního prostředí, které každoročně zabíjí miliony lidí, plasty žádná lidská úmrtí přímo na svědomí nemají. Přesto více lidí přemýšlí o tom, jestli použije plastovou či látkovou tašku, než třeba o spotřebě svého nového automobilu.

- Uhlíková stopa nerecyklované papírové tašky je 4x vyšší než u igelitky. A aby se emise skleníkových plynů při výrobě a transportu látkové tašky vyrovnaly jednorázovým igelitkám, musela by se látková taška použít 131x.

- Plast v mořích pochází v převážné většině z rychle se rozvíjejících států jihovýchovní Asie, které zároveň nemají ještě vyvinutý systém sběru plastů (narozdíl od Evropy, Ameriky a prakticky všech rozvinutých zemí).

- Řešení problému s plasty nebude v následujících desetiletích stát na zákazech používání igelitových tašek v několika západních státech, ale mnohem spíše na změně chování velkých znečišťovatelů.

Fajn. To jsou věci. Skvělý pocit z toho, že už nekupuju rozinky v sáčku, ale jezdím pro ně (autem) do bezobalového obchůdku mizí. A co takhle volba mezi moukou v papírovém pytlíku a v plastu? Mám víc přemýšlet o odpadu, nebo o uhlíkové stopě? Neudělala bych náhodou mnohem lépe, kdybych čas, který teď věnuju třeba přepírání pokakaných látkových plenek, věnovala psaní e-mailů představitelům jihoasijských států (berte prosím s nadsázkou, mám na mysli nějakou aktivitu, která by tlačila na politiky, co já vím, přes neziskovky třeba? vlastně o tom nic nevím).

Sdílela jsem svoje úvahy s jednou virtuální kamarádkou, která je odbornicí na chemii a otázkou životního stylu a znečištění životního prostředí se dlouhodobě zabývá. Odpověděla mi: "Už dříve jsem dospěla k tomu, že zero waste nebo jakákoli ekosnaha na úrovni jednotlivce je pouze pro jeho dobrý pocit." Hmm...

Závěr nemám. Možná jen zkusmý a částečný. Sáčky na ovoce a zeleninu ze staré záclony si ušiju. I tu látkovou tašku budu nosit a myslím, že 131x ji použít zvládnu. Zamakám na svojí fobii z MHD a (tudíž) závislosti na autě. A vlastně si myslím, že nakupování do vlastních nádob má smysl, protože může inspirovat ostatní a přerůst "ekosnahu na úrovni jednotlivce". Nicméně se nebudu vrhat do věcí, které jsou příliš náročné na čas či energii a které mi nepřináší dobrý pocit. Které bych dělala jen proto, aby náš odpadkový koš zůstal prázdný. A třeba se mi časem podaří přijít na efektivnější způsoby, jak ovlivňovat životní prostředí pozitivním způsobem. Komu psát, přispět peníze, s kým se spojit, na co apelovat... Nějaké nápady?

Komentáře

  1. Já si myslím, že to zbytečné není. Obal, který nikdo nepoužije, se nemusí vyrobit. A tím ušetříme primární surovinu - ropu - na něco užitečnějšího. Ono je jasné, že ten můj příspěvek je jen zanedbatelný. Ale žádný člověk není ostrov sám pro sebe.
    Vidím jako podstatný právě ten trend vědomé skromnosti. Spotřebovávat míň, cestovat míň, létat míň letadlem... Kdyby tohle uvažování bylo skutečně budoucím trendem, pak by v konečném důsledku ovlivnilo i ten třetí svět.
    A další věc - můžeme volit, co kupujeme. Podporovat takové nadnárodní firmy, které se snaží fungovat odpovědně i v zemích Třetího světa,kde působí. Namátkou třeba ikea. Kupovat fair trade, podporovat české výrobce, kteří skutečně vyrábí tady. A tím podporují naši ekonomiku a zároveň šetří emise. Tohle jsou podle mě důležité a smysluplné cesty a všechno dohromady to funguje.
    Já prostě věřím, že člověk má dělat všechno, co je v jeho silách. A nevymlouvat se na to, že to má jen malý vliv.

    OdpovědětVymazat
  2. Svoji cestu ted hledam. Mam latkove tasky, ale pokud je neprizen pocasi, jsem rada za tu igelitku nepromokavou. Nemam auto, takze chodim nakupovat a predstava, ze do obchodu nesu xy sklenic, abych je z obchodu tahla jeste tezsi mi moc lakava nepripada. Chapu, ze s autem tomhle neni a neresi se. Ale jako hlavni duvod, proc nekupuji bezobalove je cena, doma mam vice stravniku a rozpocet hodne omezen a tak musim hledat nejakou prihodnou cestu. To stejne je i s oblecenim, moc rada bych detem vybavila satnik ceskym oblecenim, ale ta cena je uplne nekde jinde, nez kdyz nakoupim cinske obleceni z druhe ruky. Svet neni jen cerny a bily

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že každá maličkost, kterou člověk udělá jinak je dobrá. Já střeba nosím látkové tašky už hodně dlouho, když zapomenu, tak si musím koupit igelitovou. Do práce jezdím autem - mohla bych i MHD, ale autem ušetřím každý den skoro 2 hodiny. Takže pro je mě používání auta nezbytné. Ono přijít domů po 16 hod nebo po 18 hod je docela dost velký rozdíl - mám dvě malé děti. Takže nějaká ta stopa po mě holt zůstane.
      Jak píšete, tak bych také ráda kupovala dětem české výrobky, ale cena je vysoká. Zrovna včera jsem přišla domů a ten můj malý brouček mi ukazoval, jakou má díru na koleni. Nenosí punčocháče ale klučičí leginý, no koleno je venku, zašít už to nejde, takže jsou na odpis - měl je cca max. 10x. Prostě prošoupal koleno, malá dirka, kterou poté zvětšil. Kupovány v Tchibu dvoje za cca 250 Kč. Mrzí mě to, tak je ustřihnu a budou kraťasi na léto, ale kupovat třeba české jedny za cca 250 Kč, tak to bych se zbláznila. Malý má spotřebu tepláků i legin docela dost velkou. Prostě kolena při hraní ve školce prošoupe. Má na všem záplaty, ale je mu to jedno. Prostě je takový. Takže já bych řekla, všeho s mírou a podle svého uvážení. Pokud člověk má hluboko do kapsy, tak i látkové tašky nebo i oblečení z druhé ruky je OK.

      Vymazat
  3. Taky si myslím, že má smysl snažit se i jako jedinec. Kdyby to tak dělali všichni kolem, tak se přece ušetří strašně moc plastů, které se musejí vyrábět z ropy.
    Ten originální článek jsem nečetla, ale myslím, že je potřeba taky myslet na to, že zatímco bavlna a papír jsou obnovitelné suroviny, ropa obnovitelná není. Jak dojde, tak jsme v ... Takže asi nemá smysl jezdit do bezobalového obchodu autem (za předpokladu, že na normální nákupy chodí člověk pěšky nebo MHD), protože, tolik ropy, kolik ušetří na plastových obalech, projede na benzínu (to mi třeba u Bey Johnson trochu vadí). Ale má smysl používat pytlíky ze upcyklovaných záclon na ovoce a zeleninu a plátěný pytlík ze starého povlečení na pečivo.
    Moje nejoblíbenější nákupní tašky jsou z recyklovaných PETek (aspoň to na nich psali) a mám je už roky. Stejně tak ty plastové lahve, které máme čtyři roky a pořád slouží. Tolik ušetřených PETek a peněz za ně.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Peaceful parent 12

Můj minimalistický šatník

Peaceful parent 14