Peaceful parent 18

Když jsem (už skoro před rokem!) psala svůj první Peaceful parent příspěvek, byla jsem dost zoufalá. Fakt hodně jsem se snažila chovat k dětem líp, a fakt hodně mi to nešlo. Nebo šlo - tak den dva, a pak zase výbuch, křik a někdy i rány a tak pořád dokola. Od zveřejnění svých trápení na blogu jsem si slibovala, že se mi třeba konečně podaří nastartovat změnu.

No - podařilo a nepodařilo :) Já jsem totiž měla dost naivní a dost nerealistické (zpětně už je mi to jasné) plány. Plány o tom, že budu na sobě pěkně systematicky pracovat a zkoušet různé věci a dělat pokroky a ty pokroky zaznamenávat každý týden na blogu, a že za rok se jen tak (falešně) skromně usměju a řeknu "Křičení na děti? Ale jděte! To už je dávno za mnou."

Realita byla samozřejmě poněkud jiná. U čísla 17 jsem přestala Peaceful parent psát. Proč? Protože jsem nemohla psát (jen) o pokrocích. Protože často bylo spíš zase hůř. A to jsem těžko připouštěla i sama sobě, a chlubit se s tím navenek se mi nechtělo už vůbec.
Teď už mám ale zase delší dobu pocit, že bych napsat chtěla. A uvědomuju si, že jsem se fakt posunula. Nebo spíš - všichni doma jsme se posunuli. A že je vážně líp.



Co se tedy za ten (skoro) rok změnilo?

- Děti jsou starší. Radovánka už nevnímám jako zranitelné miminko, když na něj Verča útočí, už to ve mně nevzbuzuje tak zásadní vztek, tak zásadní potřebu ho chránit. Už jsem ochotnější připustit si, že i on má na vzniklé situaci svůj podíl, a třeba jen uznat pocity, případně pomoct V., aby svůj požadavek vyjádřila raději slovně, než ručně.

- Já mám dost prostoru bez dětí a svých projektů, na kterých si pracuju sama a na které se můžu těšit. Což pomáhá proti hromadění frustrace z počuraných kalhot, pokecaného stolu a věčného "mamííí". S většími dětmi je taky jednodušší pouštět se do různých "dospěláckých" činností. Občas i docela zdatně pomáhají. Nebo alespoň tolik neškodí :) A já mám pocit, že děláme něco smysluplného. I to pomáhá proti hromadění frustrace.

- Snažím se svou agresi/frustraci/vztek detekovat co nejdřív. Včetně jejího zdroje, je-li to možné. Zdrojem totiž často nejsou děti. (Ve skutečnosti jsou děti zdrojem překvapivě málokdy. Spíš to bývá únava, spěch, nějaké moje zatím nezpracované obavy či starosti, nebo třeba nedostatek cukru v krvi. Případně kombinace výše uvedených. Děti jen přilijou poslední kapičku do ohně.) Když už znám příčinu, mohu s ní pracovat. A děti dostatečně dopředu a srozumitelně varovat, že mám dost. U Verči už to celkem pomáhá.

- Laura Markham ve své knize Aha! Rodičovství ráda vysvětluje, jak si pokaždé, když se chováme požadovaným způsobem, vytvářime a posilujeme v mozku požadované spoje, takže příště už je pro nás jednodušší se tak chovat. A naopak. Když se vyhneme nežádoucímu chování, příslušné spoje vyhasínají. Cestičky zarůstají a příště už nás tak nelákají. Něco na tom bude. Čím déle se mi daří zůstat klidná a nebouchnout, tím více "divné" mi pak připadá, když se to přeci jenom stane. Rychlejí se pak zastavím a víc mě to mrzí.

- Zásadní dovedností, kterou se postupně učím, je vrátit se po výbuchu zase do pohody. Dřív jsem v návalu emocí měla často pocit, že snad už nikdy se nebudu cítit zase klidná a láskyplná a že vzteky nejspíš puknu. Držela jsem se zuby nehty, abych znovu neběsnila, ale většinou se mi to moc nedařilo a vztekání se zřetězilo třeba do celého dne. Teď už vím, že se zas uklidním. A poměrně rychle. Už samotná tahle víra mi pomáhá. Ideálně, když se mi podaří přidat ještě modlitbu. A zkusit na chvíli udělat něco příjemného pro sebe. Dovolit si to.

Změnila se určitě ještě spousta dalších věcí. Třeba to, že už půl roku chodím na terapii. Probíráme sice často dost jiné věci, než jsou děti, ale určitě to má taky vliv. Nebo že se postupně učím pouštět svoji potřebu "vyhrát" v dané situaci a dát přednost klidnějšímu řešení v zájmu budoucnosti :) (o čemž bych se ráda rozepsala víc někdy příště). Výsledkem je, že se máme klidněji, méně se u nás křičí a ještě méně (vlastně jen velmi výjimečně) fyzicky útočí.

A jak se máte vy?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Peaceful parent

Peaceful parent 12

Peaceful parent 14