Pletu? Ale jo...

Pletu. Ale už zdaleka ne tolik jako dřív. Pletení už není životní nutností. Heslo "denně aspoň jednu řadu" už není mantrou. Před rokem tomu tak ovšem bylo. Pletla jsem a viděla, jak něco přibývá... jak něco tvořím, roste mi to pod rukama, je to hotové, je to vyfocené :) a může to do světa. Někomu to slouží. Pro mámu dítěte tříletého a dítěte ani ne ročního to byl opravdový balzám na duši.

Teď už mám způsobů seberealizace víc. A tak pletu méně často. Pro Radovánka jsem vyrobila vlňáčky. A ani jsem zatím neměla potřebu je fotit... možná časem. Pro Lenku jsem upletla kaktus - ten největší z těchto tří. Vyfocený byl, ale fotka se mi někde ztratila. Pletu jeden kabát, co bude ze dvou kilometrů vlny, já jsem asi v půlce té obří věci a lehce jsem se zasekla. Ono mějte motivaci plést v jarně-letním počasí kabát, když navíc ani nevíte, jestli vám bude sedět (zatím se zdá, že bude moc velký). Pletu svetr pro Marušku, tam motivace celkem je a tuším bude i první hotový. A nebo možná ještě vlňáčky, které jsem slíbila Verče, dostanou přednost.

Nicméně jsem dnes i tak vyrazila po delší době k Vlněným sestrám. Proměnit jednu dárkovou poukázku - vánoční dárek. Udělat si radost. Vybrala jsem tu nejhezčí přízi, která mi padla do oka jako první. Das Mondschaf  - Hydra. Šátek z ní bude. Těším se.