Peaceful parent 14

Minulý týden jsem si pustila tento dokument. Je o ženách, které si prošly domácím násilím ze strany manžela. Psychickým a/nebo fyzickým týráním. Velmi silná výpověď. Jen mi trochu chyběl pohled manželů - násilníků. Mluví se o nich o tolik méně, než o ženách - obětech. Přitom i oni si, myslím, procházejí peklem.

I já občas používám na své nejbližší násilí. Ano, v míře mnohem mnohem menší než muži, o kterých se mluvilo v dokumentu. Ale přece násilí. A po skončení filmu jsem věděla ještě silněji než jindy: chci to jinak! Připadalo mi v tu chvíli úplně divné, že u nás není násilí na dětech postaveno mimo zákon. Jak to, že můžeme někomu beztrestně naplácat? Jak to, že si maminky na hřišti mezi sebou povídají o tom, že bijou svoje děti?  A jak jim to funguje. Jak to, že občas biju svoje dítě i já?!?

Využila jsem téhle silné motivace ke změně a řekla jsem si, že se do snahy o mírumilovné rodičovství obuju ještě víc. A koupila jsem si e-book. Papiňák pod kontrolou. Už dlouho jsem věděla, že existuje. Ale říkala jsem si, že co mi asi tak může přinést nového, že všechno vím. Teď jsem ho ale koupila s vidinou, že si kupuju něco jako průvodce, kouče, pomocníka v mých snahách.

Už mám skoro přečteno. A rozhodně nejsem zklamaná. Spíš naopak.
(OK, přiznávám, že jsem možná trošku čekala zázrak. Máte to taky tak? Že si koupíte další self-help knížku na téma, co už máte teoreticky dávno v malíku, a čekáte, že se dozvíte NĚCO fakt zásadního, co způsobí ve vašem životě konečně tu vytouženou změnu k lepšímu? :)

Inu tedy, ne že by Pavla Kupčo popisovala zázračné techniky, o kterých jsem ještě nikdy neslyšela a které mě ze dne na den promění z cholerické matky ve stoického filosofa. Ale krásně shrnuje všechny možné přístupy k rodičovskému vzteku. Nebo spíš cesty od vzteku k většímu nadhledu a k vědomému jednání, namísto jednání ovládaného vztekem. Pouhé přečtení mě určitě nijak nezmění. Ale já jsem odhodlaná fakt si všechna ta možná cvičení zkoušet a otázky si klást a hledat na ně odpovědi... budu dávat vědět, jak se mi daří.


Pro začátek jedno uvědomění ze včerejška. Když jsem s dětmi, jsem pořád v napětí. I když je klid. Pořád jako bych čekala, co zas bude. Kdy zas někdo začne kňourat, brečet, zdrhat... Takže i v případě, že nastane taková ta křehká rovnováha, každý si děláme svoje a jsme spokojení nebo si spolu v klídku hrajem, já mám radar nastavený a čekám, kdy se to pokazí... kdy po mně bude někdo něco chtít... kdy budu muset zase řešit...

Na podobné téma jsme se bavili i s Tomem. Že když jsme s dětmi, jsme v myšlenkách jakoby o krok napřed. Neužíváme si hraní nebo procházku nebo bytí spolu, protože víme, že za chvilku budeme muset: chystat se/jít domů/vařit/ukládat se/dělat další potenciálně stresové úkony.

Úkol na následující týdny si tedy stanovuji jasný. Naučit se uvolňovat. Využít volných chvilek během dne, kterých je s dětmi vlastně docela dost. Těch krátkých prostojů, ve kterých se nevyplatí vytáhnout knížku nebo pletení. Uvědomit si svoje tělo - svůj dech - přítomný okamžik. Vědomě uvolnit napětí a užívat si tady a teď. Uvidíme, jak mi to půjde.

Komentáře

  1. Když nad tím zpětně přemýšlím, dostávala jsem od mamky na zadek (od táty ne) jen opravdu výjimečně, ale vlastně si nejsem jistá, jestli to kdy k něčemu bylo. Říká se sice, že si děti jedině tak uvědomí, že to co provedly, už bylo příliš, ale řekla bych, že jsem si to uvědomila v okamžiku, kdy jsem viděla zlobící se mámu. A facky a vařečky byly jen stres a bolest navíc.
    Ty situace se samozřejmě nedají posuzovat ani s odstupem času, ani z pohledu jiných lidí... třeba je to opravdu někdy potřeba. Ale že by v mojí dětské hlavě někdy proběhla myšlenka "aha, kdyby mě teď nebili, vůbec mi nedojde, že dělám něco špatně..." no, to asi ne. :)
    Tak přeji co nejhezčí chvíle klidu, ať se vám daří užívat si okamžiku.*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si pamatuju, jak děsně trapně jsem se cítila, když občas taťka zavolal: Pojď si pro facku! to už jsem ale byla určitě "velká", víc jak deset let. Každopádně i výzkumy je dokázaný, že výchova s použitím trestů (natož fyzických) není efektivní, z krátkodobýho hlediska jo - dítě se bojí, tak na chvíli přestane, ale už ze střednědobýho je to pak horší - má v sobě vztek na rodiče za to bití, ten vztek se pak projeví navenek v podobě dalšího zlobení... No a dlouhodobě jsou fyzický tresty samozřejmě průšvih. Ale u nás se zatím berou jako něco naprosto normální, až skoro doporučeníhodnýho.

      Vymazat
  2. Lenko, smekám, jak o tomhle tématu dokážeš otevřeně psát. A fandím. Práce na sobě je makačka, ale jde to, a už "jen" to uvědomění, že je potřeba něco změnit, je strašně moc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Zuzko. Mně to psaní a sdílení tady a ještě ve FB skupince na Nevýchově dost pomáhá. Tříbit si myšlenky... nevzdávat to... a tak.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Můj minimalistický šatník

(Nejen) kostelové téma

Peaceful parent