Peaceful parent 14
Minulý týden jsem si pustila tento dokument. Je o ženách, které si prošly domácím násilím ze strany manžela. Psychickým a/nebo fyzickým týráním. Velmi silná výpověď. Jen mi trochu chyběl pohled manželů - násilníků. Mluví se o nich o tolik méně, než o ženách - obětech. Přitom i oni si, myslím, procházejí peklem.
I já občas používám na své nejbližší násilí. Ano, v míře mnohem mnohem menší než muži, o kterých se mluvilo v dokumentu. Ale přece násilí. A po skončení filmu jsem věděla ještě silněji než jindy: chci to jinak! Připadalo mi v tu chvíli úplně divné, že u nás není násilí na dětech postaveno mimo zákon. Jak to, že můžeme někomu beztrestně naplácat? Jak to, že si maminky na hřišti mezi sebou povídají o tom, že bijou svoje děti? A jak jim to funguje. Jak to, že občas biju svoje dítě i já?!?
Využila jsem téhle silné motivace ke změně a řekla jsem si, že se do snahy o mírumilovné rodičovství obuju ještě víc. A koupila jsem si e-book. Papiňák pod kontrolou. Už dlouho jsem věděla, že existuje. Ale říkala jsem si, že co mi asi tak může přinést nového, že všechno vím. Teď jsem ho ale koupila s vidinou, že si kupuju něco jako průvodce, kouče, pomocníka v mých snahách.
Už mám skoro přečteno. A rozhodně nejsem zklamaná. Spíš naopak.
(OK, přiznávám, že jsem možná trošku čekala zázrak. Máte to taky tak? Že si koupíte další self-help knížku na téma, co už máte teoreticky dávno v malíku, a čekáte, že se dozvíte NĚCO fakt zásadního, co způsobí ve vašem životě konečně tu vytouženou změnu k lepšímu? :)
Inu tedy, ne že by Pavla Kupčo popisovala zázračné techniky, o kterých jsem ještě nikdy neslyšela a které mě ze dne na den promění z cholerické matky ve stoického filosofa. Ale krásně shrnuje všechny možné přístupy k rodičovskému vzteku. Nebo spíš cesty od vzteku k většímu nadhledu a k vědomému jednání, namísto jednání ovládaného vztekem. Pouhé přečtení mě určitě nijak nezmění. Ale já jsem odhodlaná fakt si všechna ta možná cvičení zkoušet a otázky si klást a hledat na ně odpovědi... budu dávat vědět, jak se mi daří.
Pro začátek jedno uvědomění ze včerejška. Když jsem s dětmi, jsem pořád v napětí. I když je klid. Pořád jako bych čekala, co zas bude. Kdy zas někdo začne kňourat, brečet, zdrhat... Takže i v případě, že nastane taková ta křehká rovnováha, každý si děláme svoje a jsme spokojení nebo si spolu v klídku hrajem, já mám radar nastavený a čekám, kdy se to pokazí... kdy po mně bude někdo něco chtít... kdy budu muset zase řešit...
Na podobné téma jsme se bavili i s Tomem. Že když jsme s dětmi, jsme v myšlenkách jakoby o krok napřed. Neužíváme si hraní nebo procházku nebo bytí spolu, protože víme, že za chvilku budeme muset: chystat se/jít domů/vařit/ukládat se/dělat další potenciálně stresové úkony.
Úkol na následující týdny si tedy stanovuji jasný. Naučit se uvolňovat. Využít volných chvilek během dne, kterých je s dětmi vlastně docela dost. Těch krátkých prostojů, ve kterých se nevyplatí vytáhnout knížku nebo pletení. Uvědomit si svoje tělo - svůj dech - přítomný okamžik. Vědomě uvolnit napětí a užívat si tady a teď. Uvidíme, jak mi to půjde.
I já občas používám na své nejbližší násilí. Ano, v míře mnohem mnohem menší než muži, o kterých se mluvilo v dokumentu. Ale přece násilí. A po skončení filmu jsem věděla ještě silněji než jindy: chci to jinak! Připadalo mi v tu chvíli úplně divné, že u nás není násilí na dětech postaveno mimo zákon. Jak to, že můžeme někomu beztrestně naplácat? Jak to, že si maminky na hřišti mezi sebou povídají o tom, že bijou svoje děti? A jak jim to funguje. Jak to, že občas biju svoje dítě i já?!?
Využila jsem téhle silné motivace ke změně a řekla jsem si, že se do snahy o mírumilovné rodičovství obuju ještě víc. A koupila jsem si e-book. Papiňák pod kontrolou. Už dlouho jsem věděla, že existuje. Ale říkala jsem si, že co mi asi tak může přinést nového, že všechno vím. Teď jsem ho ale koupila s vidinou, že si kupuju něco jako průvodce, kouče, pomocníka v mých snahách.
Už mám skoro přečteno. A rozhodně nejsem zklamaná. Spíš naopak.
(OK, přiznávám, že jsem možná trošku čekala zázrak. Máte to taky tak? Že si koupíte další self-help knížku na téma, co už máte teoreticky dávno v malíku, a čekáte, že se dozvíte NĚCO fakt zásadního, co způsobí ve vašem životě konečně tu vytouženou změnu k lepšímu? :)
Inu tedy, ne že by Pavla Kupčo popisovala zázračné techniky, o kterých jsem ještě nikdy neslyšela a které mě ze dne na den promění z cholerické matky ve stoického filosofa. Ale krásně shrnuje všechny možné přístupy k rodičovskému vzteku. Nebo spíš cesty od vzteku k většímu nadhledu a k vědomému jednání, namísto jednání ovládaného vztekem. Pouhé přečtení mě určitě nijak nezmění. Ale já jsem odhodlaná fakt si všechna ta možná cvičení zkoušet a otázky si klást a hledat na ně odpovědi... budu dávat vědět, jak se mi daří.
Pro začátek jedno uvědomění ze včerejška. Když jsem s dětmi, jsem pořád v napětí. I když je klid. Pořád jako bych čekala, co zas bude. Kdy zas někdo začne kňourat, brečet, zdrhat... Takže i v případě, že nastane taková ta křehká rovnováha, každý si děláme svoje a jsme spokojení nebo si spolu v klídku hrajem, já mám radar nastavený a čekám, kdy se to pokazí... kdy po mně bude někdo něco chtít... kdy budu muset zase řešit...
Na podobné téma jsme se bavili i s Tomem. Že když jsme s dětmi, jsme v myšlenkách jakoby o krok napřed. Neužíváme si hraní nebo procházku nebo bytí spolu, protože víme, že za chvilku budeme muset: chystat se/jít domů/vařit/ukládat se/dělat další potenciálně stresové úkony.
Úkol na následující týdny si tedy stanovuji jasný. Naučit se uvolňovat. Využít volných chvilek během dne, kterých je s dětmi vlastně docela dost. Těch krátkých prostojů, ve kterých se nevyplatí vytáhnout knížku nebo pletení. Uvědomit si svoje tělo - svůj dech - přítomný okamžik. Vědomě uvolnit napětí a užívat si tady a teď. Uvidíme, jak mi to půjde.
Když nad tím zpětně přemýšlím, dostávala jsem od mamky na zadek (od táty ne) jen opravdu výjimečně, ale vlastně si nejsem jistá, jestli to kdy k něčemu bylo. Říká se sice, že si děti jedině tak uvědomí, že to co provedly, už bylo příliš, ale řekla bych, že jsem si to uvědomila v okamžiku, kdy jsem viděla zlobící se mámu. A facky a vařečky byly jen stres a bolest navíc.
OdpovědětVymazatTy situace se samozřejmě nedají posuzovat ani s odstupem času, ani z pohledu jiných lidí... třeba je to opravdu někdy potřeba. Ale že by v mojí dětské hlavě někdy proběhla myšlenka "aha, kdyby mě teď nebili, vůbec mi nedojde, že dělám něco špatně..." no, to asi ne. :)
Tak přeji co nejhezčí chvíle klidu, ať se vám daří užívat si okamžiku.*
Já si pamatuju, jak děsně trapně jsem se cítila, když občas taťka zavolal: Pojď si pro facku! to už jsem ale byla určitě "velká", víc jak deset let. Každopádně i výzkumy je dokázaný, že výchova s použitím trestů (natož fyzických) není efektivní, z krátkodobýho hlediska jo - dítě se bojí, tak na chvíli přestane, ale už ze střednědobýho je to pak horší - má v sobě vztek na rodiče za to bití, ten vztek se pak projeví navenek v podobě dalšího zlobení... No a dlouhodobě jsou fyzický tresty samozřejmě průšvih. Ale u nás se zatím berou jako něco naprosto normální, až skoro doporučeníhodnýho.
VymazatLenko, smekám, jak o tomhle tématu dokážeš otevřeně psát. A fandím. Práce na sobě je makačka, ale jde to, a už "jen" to uvědomění, že je potřeba něco změnit, je strašně moc.
OdpovědětVymazatDěkuju, Zuzko. Mně to psaní a sdílení tady a ještě ve FB skupince na Nevýchově dost pomáhá. Tříbit si myšlenky... nevzdávat to... a tak.
Vymazat