Něco takového

Minulý týden jsem si pustila tento dokument. Je o ženách, které si prošly domácím násilím ze strany manžela. Psychickým a/nebo fyzickým týráním. Velmi silná výpověď. Jen mi trochu chyběl pohled manželů - násilníků. Mluví se o nich o tolik méně, než o ženách - obětech. Přitom i oni si, myslím, procházejí peklem. I já občas používám na své nejbližší násilí. Ano, v míře mnohem mnohem menší než muži, o kterých se mluvilo v dokumentu. Ale přece násilí. A po skončení filmu jsem věděla ještě silněji než jindy: chci to jinak! Připadalo mi v tu chvíli úplně divné, že u nás není násilí na dětech postaveno mimo zákon. Jak to, že můžeme někomu beztrestně naplácat? Jak to, že si maminky na hřišti mezi sebou povídají o tom, že bijou svoje děti?  A jak jim to funguje. Jak to, že občas biju svoje dítě i já?!? Využila jsem téhle silné motivace ke změně a řekla jsem si, že se do snahy o mírumilovné rodičovství obuju ještě víc. A koupila jsem si e-book. Papiňák pod kontrolou. Už dlouho jsem věd...

Už je to víc než dva měsíce, co jsme si s Lenkou řekly, že si budeme na každý týden zadávat nové fototéma. Na konci týdne vybereme jednu až tři nejlepší fotky a ty si budeme sdílet.  A já jsem se konečně rozhoupala ke sdílení fotek i na blogu. Tentokrát téma Vstávání.

Tak jaký byl uplynulý týden? Vlastně fajn. A to měl Radovánek rýmu a my si tak prožili dvě náročné noci a dva náročné dny. Moji rodiče pak přijeli, aby nám pomohli další dny i noci zvládnout o něco lépe. Přes všechny komunikační šumy, co mezi námi občas nastávají: oni jsou prostě skvělí! Minulý příspěvek jsem psala v dost šílené náladě, která pokračovala s přestávkami vlastně až do neděle. Už jsem si říkala, co se to se mnou děje. Děti mě extra štvaly, štvaly mě věci, se kterými už jsem byla srovnaná, štvalo mě, že mě štvou, neviděla jsem východisko. Naštěstí se pak ukázalo, že se nemusím snažit úplně všemu rozumět, tentokrát bylo na vině PMS (což jsem předem netušila, přeci jen ještě hodně kojím a cyklus rozhodně nemám pravidelný). Takže příště, až bude zase pár náročných dnů, možná bude lepší přeskočit obviňování sebe sama, co jsem to za matku, a raději začít dělat co nejvíc z těch věcí, které mě baví, být hodně venku, pouštět nepodstatné, a nebo prostě jen víc odpočívat a spát. ...

Když se mi umoudřil stroj, mohla jsem se v klídku vrhnout na dokončení svého zatím nejvíc autorského šicího projektu. Pouzdro na jehlice, lanka a vůbec všechny pletací pomůcky. Taštička bez přihrádek, kterou jsem dosud používala, totiž těžce nevyhovovala. Než jsem v ní našla, co jsem potřebovala, trvalo to celou věčnost. A tak vzniklo pouzdro podle vlastního návrhu. Vlastního proto, že pouzdra, co se mi povedlo vygooglit, mi buď nevyhovovala uspořádáním, nebo naopak převyšovala aktuální úroveň mých schopností.  A výsledek? Jsem přiměřeně spokojená. Kapsy s klopami na suchý zip nejsou úplně praktické a, přiznejme si, ani estické. A zažehlovací výztuha na podšívce varhánkuje, což taky nevypadá nejlépe. Ale jinak je pouzdro praktické a funkční a o to mi šlo především. Příští pouzdro už s našívací výztuhou a kapsičkami na zip, snad do té doby dostatečně pochopím, jak na ně. Ušila jsem si taky ladící pouzdro na deníkové zápisky a poznámky. A ta váza - úlovek z ob...

To mi tak najednou můj skoro ještě novotou vonící stroj začal špatně tvořit stehy. Příliš vysoké napětí horní niti. Točení kolečkem nepomáhalo, znovu navléknout ani znovu nasadit cívku taky ne. Tušila jsem, že jsem ještě nevyčerpala všechny možnosti, co vyzkoušet, ale ani telefonické poradě s panem opravářem jsem nebyla moudřejší. Tedy jsme milý stroj sbalili a vyrazili do servisu.  Nikdy jsem ještě nejela sama do servisu s autem, ale tuším, že bych se tam cítila asi podobně. Vyjukaná začátečnice bez jakéhokoli technického nadání. Nejspíš jsem vypadala dost neschopně, protože mi pan opravář začal nejprve shovívavě vysvětlovat, že musím točit "tím kolečkem nahoře". (Trochu jsem si oddechla, když si pak i on sám zkusil zatočit a ničemu to nepomohlo.) Ukázalo se naštěstí, že na vině je opravdu banalita: zaseklá nitka kdesi u cívky. Příště už budu vědět, co zkontrolovat. A stroj jsem si mohla odvézt hned zase domů, hurá. Že jsme byli v opravně s Tomem sami a o děti se mezi...

Původně jsem měla namyšlený úplně jiný příspěvek. Jakože se máme docela dobře a ladíme detaily a já pracuju na svojí pohodě a tak. Ale cca před hodinou jsem zas vyletěla. Byla jsem na Verču fakt ošklivá a nespravedlivá, vyčetla jí, jaká je, vyhrožovala. A protože mám v sobě ještě hořkou pachuť toho výbuchu, tak si budu s dovolením takhle nad papírem klávesnicí přemýšlet, co že se vlastně stalo, a úvahy o pohodě nechám na příště. Já jsem totiž dneska byla v pohodě. Dopoledne super, strávené ve městě na tvoření pro děti, všechno jsme perfektně zvládli, byla jsem z toho sluníčka a tahání dvou dětí (manduka plus kočárek) trochu unavená, ale v normě. Chystání oběda náročnější jako vždycky, děti řádily, ale pořád v normě. A pak se nádherně povedlo uspávání a já sedla na balkon, pletla, koukala do okolní zeleně a přemýšlela, co bychom všechno mohli na tom našem balkoně pěstovat. A říkala jsem si, jak dobře se mám, jak si to dnes užívám, jak jsem ráda, že mám dvě děti a že bych neměnila. ...

V sobotu jsme se vypravili na dlouhý výlet. Víc jak hodinu autem jedna cesta. Ale dle mého stál za to. Přísekohraní na hradě Příseka. Kousek od Brtnice. Kousek od Jihlavy.  Akce to byla maličká, pár stánků s hračkami, stavebnicemi. Plus jeden stánek s nejlepšími dětskými knížkami. Dlouhá punčocha. Díky punčoše jsme se o Přísekohraní vůbec dozvěděli. A vypravili jsme se z velké části proto, abychom se se Zuzkou i částí její rodiny viděli. Popovídali. A nakoupili nějaké knížky. Což se povedlo.  Taky jsme stihli projít muzeum autíček a starých hraček na hradě Příseka (otevřeno celoročně). Vypít dost čaje v místní kavárně, protože nás překvapilo, jak docela velká zima byla. Místy až na bundu. Verunka se moc nechtěla zapojovat do dětí, co tu byly pro děti připravené. Ale zato poprvé spala v poledne v kufru auta, bavilo ji pískování a vybrala si jako suvenýr jednu zelenou škodovku. No a Radovánek, ten je nadšen všude, kde může trénovat svou novou dovednost. Chůzi.  Fot...

Dva týdny jsem o rodičovství nepsala. Taaak moc se mi na dovolené nechtělo. Ale už jsme zpátky. A dnešní téma bude úplně jiné, než by bylo bývalo před těmi čtrnácti dny. Znovu mě udivilo, jak moc jsou rodičovská témata ovlivněná aktuálními podmínkami. Ještě nedávno jsem v každodenním brněnském provozu řešila, že jsem asi vyhořelá mateřstvím, našla jsem si článek a u každého dalšího příznaku pokyvovala hlavou. "Jo jo, to odpovídá. Přesně já." Stačilo změnit na pár dnů prostředí. Zajistit si hlídání tím, že jsme se rozhodli strávit dovolenou u Tomových rodičů. Mít víc času a míň povinností. A najednou jsem měla pocit, že rodičovství je to nejlepší a ještě lepší jsou moje děti a z každého dalšího randíčka jsem se vracela s tím, že se na ně fakt těším. Proměna vcelku velká a nečekaná se odehrála i s naším vztahem s Tomem. O tom vztahu chci dnes psát. On s rodičovstvím totiž dost souvisí. Jednak je rodičovstvím poznamenaný, poměrně výrazně. Druhak to, jak se zrovna s Tomem máme...

V zámeckém parku v Ploskovicích jsem nafotila nějaké předdovolenkové šití.  Kabelka podle tohoto návodu.  Líbí se mi, ale díky zapínání na přezku je děsně nepraktická. A pro mámu dvou dětí, která když s sebou navíc neustále nosí pletení, taky dost malá. Inu ale třeba se příležitosti k nošení najdou. No a kraťásky podle střihu zdarma od Šijte s námi. Úplet mi dal zabrat a ze začátku jsem se dost vztekala, ale nakonec jsem přišla na to, jak šít, aniž by se mi hned při prvním stehu látka nezacuchala pod patku tak, že nejde vyndat. Některé věci v návodu jsem zcela nepochopila a na kraťasy není radno dívat se moc zblízka, ale i tak slouží a já jsem na ně přiměřeně pyšná. :)

Včera večer jsme se vrátili z dovolené. Z původně plánovaného týdne se nakonec staly týdny téměř dva, částečně kvůli horkům, která je lepší strávit ve starém cihlovém domě v Litoměřicích než na brněnském sídlišti, ale zčásti taky proto, že se nám tam líbilo. Co máme děti, považujeme s Tomem dovolenou u rodičů za ideální: děti jsou spokojené s dědou a babičkou, děda s babičkou jsou spokojení s dětmi a my si užíváme volnějšího režimu a času pro sebe.  Program jsme neměli nijak světoborný. Několik výstav, jedna rozhledna, pár setkání, hodně kafíček. Večerní procházky. Nějaké to pletení. Pohoda.  A když jsem přemýšlela, které z fotek tu naši dovolenou nejlépe vystihují, měla jsme relativně rychle jasno. Fotky ze Mstišova. Děda a babička (moji, takže vlastně praděda a prababička), dům, ve kterém jsem prožila první tři roky života, zahrada plná dobrot a čas, co se vždycky záhadně zpomalí, jen co člověk do mstišovského domu vejde. Pro mě zkrátka Mstišov = prázdniny.  ...