Něco takového

Pletu. Ale už zdaleka ne tolik jako dřív. Pletení už není životní nutností. Heslo "denně aspoň jednu řadu" už není mantrou. Před rokem tomu tak ovšem bylo. Pletla jsem a viděla, jak něco přibývá... jak něco tvořím, roste mi to pod rukama, je to hotové, je to vyfocené :) a může to do světa. Někomu to slouží. Pro mámu dítěte tříletého a dítěte ani ne ročního to byl opravdový balzám na duši. Teď už mám způsobů seberealizace víc. A tak pletu méně často. Pro Radovánka jsem vyrobila vlňáčky. A ani jsem zatím neměla potřebu je fotit... možná časem. Pro Lenku jsem upletla kaktus - ten největší z těchto tří . Vyfocený byl, ale fotka se mi někde ztratila. Pletu jeden kabát, co bude ze dvou kilometrů vlny, já jsem asi v půlce té obří věci a lehce jsem se zasekla. Ono mějte motivaci plést v jarně-letním počasí kabát, když navíc ani nevíte, jestli vám bude sedět (zatím se zdá, že bude moc velký). Pletu svetr pro Marušku, tam motivace celkem je a tuším bude i první hotový. A nebo možná j

Jaro bylo letos přeskočeno. Ale já se neumím na tak rychlý příchod léta adaptovat, a tak alespoň šiju pro děti jarní výbavičku, kterou nejspíš využijí až na podzim (nebo možná příští týden??). Čepice i nákrčník jsou oboustranné, čepku jsem šila podle tohoto návodu , nákrčník asi návod nepotřebuje, ale kdyžtak tady . Látky jsme koupili v Látkách Chameleon v Rosicích, kam teď občas jezdíváme dopoledne za Lenkou a Linďou, a já, když jdu kolem obchůdku, se prostě nemůžu udržet. Vysmáté obličeje při pózování dětí zajistil Tom.

Když jsem (už skoro před rokem!) psala svůj první Peaceful parent příspěvek, byla jsem dost zoufalá. Fakt hodně jsem se snažila chovat k dětem líp, a fakt hodně mi to nešlo. Nebo šlo - tak den dva, a pak zase výbuch, křik a někdy i rány a tak pořád dokola. Od zveřejnění svých trápení na blogu jsem si slibovala, že se mi třeba konečně podaří nastartovat změnu. No - podařilo a nepodařilo :) Já jsem totiž měla dost naivní a dost nerealistické (zpětně už je mi to jasné) plány. Plány o tom, že budu na sobě pěkně systematicky pracovat a zkoušet různé věci a dělat pokroky a ty pokroky zaznamenávat každý týden na blogu, a že za rok se jen tak (falešně) skromně usměju a řeknu "Křičení na děti? Ale jděte! To už je dávno za mnou." Realita byla samozřejmě poněkud jiná. U čísla 17 jsem přestala Peaceful parent psát. Proč? Protože jsem nemohla psát (jen) o pokrocích. Protože často bylo spíš zase hůř. A to jsem těžko připouštěla i sama sobě, a chlubit se s tím navenek se mi nechtělo už

Takhle krásně teď je v našem běhacím lese. Běhacím, protože se tu skvěle běhá. Našem, protože ho máme od bytu 3 minuty pěšky. Krásně, protože teď doslova celý kvete. Sasanka pryskyřníkovitá, sasanka hajní, jaterník podléška a plicník lékařský.

Znáte to? Něco chcete po dítěti a ono "to neumí". I když jde o něco velmi snadného, co snad ani neumět nelze. Prostě neumí, nebude zkoušet, "udělej to ty, mami". Verunka dnes vymyslela, že chce jít pouštět draka. Počasí vhodné, větrné. A já se začala vymlouvat. Že to neumím, není to jen tak, počkáme do odpoledne, na tatínka. Vůbec se mi nechtělo zkoušet poštět draka, co když mi to fakt nepůjde? Co když budu trapně pobíhat po louce a tahat za provázek opačným směrem, co když mi drak vůbec nevzlítne, a co když mě u toho bude někdo pozorovat? Když ale Verča dál naléhala a dokonce mi i slíbila, že mě "to naučí", souhlasila jsem (dost neochotně). No a co myslíte? Koho nejvíc bavilo pouštět draka? Kdo se snažil dostat ho co nejvýš, i když už si děti dávno hrály na pískovišti? Kdo příště půjde pouštět draka rád? (Recept, jak v podobných případech s dětmi, ale nemám. Někdy nám funguje, když trochu víc motivujeme, někdy, když slíbíme pomoc, jindy je le

... věcí? Příliš mnoho nápadů? Příliš mnoho inspirace? Už dlouhou dobu se mi líbí minimalismus, a co se týče pořizování nového vybavení domácnosti, oblečení, hraček a dokonce i knížek (tam je to slabší, přiznávám), celkem se jím snažím inspirovat. Teprve postupně mi ale dochází, jak důležitý je minimalismus i v oblasti ideí. Těch všech "dalo by se dělat", "mohla bych začít", "musíme vyzkoušet" nebo "chci se naučit".  Před skoro rokem a půl, když byly Radovánkovi tři měsíce a já si konečně přivykla na tu velkou změnu v naší rodině, jsem se cítila nevyužitá. Nevyužitá, co se týče duševní/duchovní oblasti, přemýšlení, tvoření, sdílení. A hledala jsem různé možnosti - co dělat na mateřské, se dvěma malými dětmi? Našla jsem. První a zásadní bylo pletení (díky, Hanko!), postupem času i šití. Začala jsem víc fotit. Psát blog. Spoustu blogů pravidelně číst. Už měsíc se postupně a jen na maličkou část týdne, ale přece, vracím i ke své práci. Ráda b

Návod i střih jsem měla koupený doma už od podzimu. Ale tak moc se mi do ní nechtělo... tušila jsem, že šití bude složité a zdlouhavé a hlavně nové a já bývám před novými věcmi většinou krapet váhavá. Až předpověď počasí, která prozradila blížící se jaro, mě přiměla střih vytisknout a slepit (největší zkouška trpělivosti na celém šití, které nakonec díky podrobnému fotonávodu tak hrozné nebylo), obkreslit, nastříhat a ušít. Můj zatím nejsložitější výtvor. Zdaleka ne dokonalý. Nejsem zrovna pečlivá a v kombinaci s netrpělivostí z toho vyplývá, že není radno dívat se bundě příliš zblízka na detaily. No ale modelce sluší i sedí, byť by mohla být delší (šila jsem záměrně větší velikost, čemuž odpovídá délka rukávů, ale celé bundy už tolik ne). Výsledná spokojenost nicméně docela veliká.

... jsem  nestihla popřát úplně včas. Ale velikonoční doba trvá celých 50 dní. Takže vlastně můžu s klidem přát až teď. S Tomem jsme byli na sobotní vigilii před pěti lety na brněnském Petrově pokřtěni. Rok nato jsme na Velikonoce měli doma maličkou Verunku. No a další rok byla pořád ještě maličká, pak jsem byla těhotná, pak byl maličký zas Radovánek... zkrátka poprvé od těch našich křestních Velikonoc jsme mohli všechny katolické velikonoční obřady prožít zas až teď. V Praze, v maličkém (a nad svou kapacitu naplněném) sídlištním kostele, díky mým rodičům a hlídání. Nevím, jestli naše děti jsou extra nevychované, ale nedovedu si představit strávit ty 3x 2 hodiny (plus mínus) v kostele s nimi. A obdivuju všechny rodiče a jejich malé děti, co to zvládají. Teď jsme si mohli všechny obřady užít pěkně v klidu, držet se za ruce, (opravdu) slyšet všechna čtení, vychutnat si kázání. Moc pěkný to bylo. A teď už "jen" přenést velikonoční radost i do našich každodenních životů.

... na hřišti. Mám ráda tahle celorodinná setkání. Jsem vděčná, že se můžou moje babičky a děda potkávat se svými pravnoučaty. Protože bydlíme od sebe skoro přes celou republiku, nejsou taková setkání moc častá - možná o to víc se na ně těšíme. A vždycky znovu nám vyplyne předsevzetí: jezdit za rodinou častěji.