Něco takového

Musím se občas sama sobě smát, když se pozoruju při šití. Pat a Mat jsou proti mně šikulové. Najdu si na internetu kromě střihu i podrobný fotonávod krok za krokem, a stejně se dostávám do situací, kdy vůbec netuším, co a jak. Třeba včera jsem fakt dlouho dumala, jak si mám označit na látce záševky. Nakonec jsem udělala ve střihu malou dirku na vrcholu záševku a skrz ni tužkou tečku na látku, ale ani nechtějte vědět, co všechno jsem (neúspěšně) zkoušela předtím. A pak jsem nadšeně sedla ke stroji, že si záševky sešiju, pečlivě umístila látku pod patku, zkontrolovala, jestli se jehla zapíchne v tom správném místě - a začala šít cikcakem :) Takže páráček a znovu... Kdyby mě neposedla myšlenka oděvní soběstačnosti, asi bych se šitím musela dávno praštit. Takhle si vždycky jen zopakuju "něco nového jsem se naučila!" a šiju dál. Ono mě to totiž nakonec dost baví. A pocit uspokojení z hotového výrobku taky není špatný. Pořídila jsem si na to svoje šití dokonce i nového kámoše. Vl...

Po publikování minulého dílu Peaceful parent série jsem měla trošičku pochybnosti, jestli jsem se přeci jenom nepřechválila. Jestli se ze mě opravdu stal ten pokojný rodič. Tak rychle? Tak snadno? To není možné! Asi opravdu není. Když zhodnotím uplynulý týden, musím si přiznat, že se ne vždycky chovám ideálně. A rozhodně se nechovám vždycky partnersky a nevýchovně a respektujícím způsobem. Umím být "policajt jak vyšitej", pak taky nespravedlivá a náladová a občas zvýším hlas nebo zakřičím nebo použiju slovo pro dětské uši nevhodné. Co jsem ale opravdu omezila, jsou výbuchy vzteku směrem k dětem. Myslím, že i díky tomu, že si někdy dovolím zavelet (místo snahy o dohodu), že si někdy dovolím nenaslouchat pocitům nebo ignorovat R. pláč (typicky při přípravě oběda), se ve mně tolik nekumulují pochybnosti o sobě a výčitky typu "jsem špatná matka", "měla bych si ho dát do šátku na záda", "tohle jsem mohla/měla/nezvládla vyřešit dohodou"... ... a pak ...

Další šátek už mám hotový dva týdny, nafocený týden, ale tím, jak trávím poslední dobou většinu času u šicího stroje nebo jehlic, nebo zkrátka jinde než u počítače (což je, mimochodem, docela pokrok!), nějak jsem neměla kdy napsat si o něm článek. Aliya se mi na Ravelry zalíbila barevnou kombinací, a tak jsem zvolila podobnou (příze Fabel, jehlice 4mm). Chtěla jsem si vyzkoušet zkrácené řady s pocitem, že to bude něco "děsně náročného", ale jako u většiny nových pletacích postupů nebylo. Takže už jsem se ke konci při pletení trochu nudila. Šátek se mi líbí, nicméně si nejsem jistá, jestli jsem schopná nosit na krku bílou barvu, tak ještě váhám, co s ním dál, a možná ho daruju. Růžová kytičková sukně je můj první vlastnoručně ušitý kus oblečení! Jednoduchá a zdaleka ne dokonalá, už proto, že jsem chtěla kolovou, ale koupila málo materiálu :) Nicméně docela spokojená jsem. A docela spokojená jsem i s kurzem pro začátečníky v Brno šije. Některé hodiny byly vyloženě super, j...

Ptala se mě Dája, jestli je to s mým vztekem lepší, když se teď "pozoruju". Musím říct, že jo. I Tom nedávno (sám od sebe) prohlásil, že jsem na sobě v tomto směru zamakala. Tak přemýšlím, cože vlastně dělám? Cože vlastně pozoruju? Snažím se sledovat hlavně příčiny svého vzteku. Opravdové příčiny. Verunka bouchne do Radovánka, jasně, to dělá x krát denně. Nebo Tom něco řekne/neřekne/zapomene, to se taky stává. A já někdy vyletím a jindy ne. Takže se snažím koukat, co je za tím? Někdy banalita, zřejmá na první pohled: nejčastěji v poslední době, když se mi nedaří při šití nebo mi při pletení uteče oko. A v tu chvíli po mně někdo něco chce. To pak reaguju podrážděně a naprosto neadekvátně situaci. Často stačí si jen uvědomit, že ve skutečnosti se zlobím na uteklé oko, stroj nebo svoji nešikovnost (to nejvíc :), a jsem schopná se rychle omluvit a říct si o trochu času, abych si to, co řeším, dořešila. Jindy se ale takováhle zřejmá příčina vzteku nenabízí. To pak hledám dál...

Jednoho horkého letního odpoledne, v úterý, jsme se vydali místo k vodě do centra. Na Mint market. Na akci, na kterou bychom se asi s dětmi (a možná ani sami) nevypravili, nebýt Dlouhé punčochy , která tam úplně poprvé rozbila (říká se to tak?) svůj kočovný stán(ek) s knížkami. A jak jsme si to užili? Verunku asi nejvíc nadchl raw dortík. Sladké je sladké! Já jsem bez povšimnutí míjela všechny stánky s oblečením, protože si teď přece všechno ušiju sama, no ne? :)) U stánku Dlouhé punčochy jsme si příjemně popovídali, zalistovali, a i nakoupili. Vybrat bylo dost těžké, já bych nejradši koupila celý stánek! Pak ještě mrknout na kousek módní přehlídky (nevím, co lidi na módních přehlídkách vidí? nicméně Verča už se včera promenádovala v šatičkách po stolku v obýváku a prý, že předvádí šaty) a přesunout se na Moravák, na koncert Těch Syčáků. Verča nakukuje do ještě nehotových útrob nově opravené tržnice na Zelném trhu. Nákup už se nám markuje. Tahle předávka se fotog...

Je to v hlavě. U mě jednoznačně jo, a do velké míry. Na těch větičkách, které se mi více či méně záměrně míhají na pozadí, když pozoruju dění, závisí, jak budu reagovat. Jestli zvládnu řešit situaci s klidem. Jestli se naštvu. Co si z ní odnesu. Vypozorovala jsem, že nejzásadnější pro moje snažení o "klidné rodičovství" jsou dva obsahy vnitřní řeči: obavy, a očekávání. Obavy: Jestli děti vychovávám správně. Jestli jsem něco nezanedbala. Jestli jsem Verunku špatným příkladem, který jí dávám, když křičím a běsním, nadobro nezkazila. Obavy, že k druhým dětem už bude vždycky zlá. Že se nikdy nenaučí soucitu. Jestli, jestli, jestli... že, že, že... Očekávání: Že když jsem na té dovolené (i když rodičovské), tak si budu pořád jenom užívat. Že děti usnou rychle a hladce a hlavně obě najednou, abych měla čas pro sebe. Že když se sejdeme s Lenkou a její rodinou, tak se děti spolu zabaví a my si popovídáme. Že stihnu došít tašku, ještě než se zbytek rodiny vrátí z procházky. Že...

Kurz pro začátečníky v Brno šije zdárně pokračuje. Jako svůj druhý výrobek jsem si ušila origami tašku. A protože na kurzu jsem příliš nestíhala chápat, co vlastně dělám, a v podstatě jsem jenom plnila pokyny lektorky, ušila jsem doma ještě jednu poloviční origami kabeličku, ze které byla Verunka nadšená... asi tak minutu :) Nosit ji nejspíš nebude. Na origami tašce tak nějak nebylo co zkazit. Ale doma jsem se pokoušela o další výrobky, a udělala snad všechny začátečnické chyby, i takové, které nejspíš ani nejsou začátečnické, ale zkrátka z blbosti. Například ucha nákupní tašky jsem přišila na správné strany až na druhý pokus. Při sešívání košíčku jsem si nechala příliš malou díru na protažení a byla pak líná párat, takže když jsem košíček tou mini dírou soukala, roztrhla se mi podšívka. No a když jsem šila taštičku na zip, nastříhala jsem si látku tak, že na každé straně je jinak orientovaný vzor. Ne že by to zrovna u této taštičky vadilo, ale pro příště další věc, na kterou ví...