Něco takového

Ve Mstišově jsem se narodila (tedy, narodila jsem se v nedalekých Teplicích, ale do Mstišova si mě maminka z porodnice přivezla), prožila téměř celé první tři roky života, trávila tam čas o víkendech a prázdninách. Vždycky jsem to tam milovala. A teď jsem tam najednou z různých důvodů, zahrnujících těhotenství a malé miminko, a taky přeci jen pořádnou vzdálenost z Brna, rok a půl nebyla! Hrůza! Ve Mstišově bydlí moji prarodiče, maminčini rodiče. A my jsme se k nim v pondělí, po té dlouhé době, vypravili na návštěvu. Návštěva to byla moc příjemná. A vlastně se ve Mstišově nic až tak zásadního nezměnilo. Mstišov je totiž místo, kde se tak trochu zastavil čas. Děda s babičkou jsou o rok a půl starší a možná o něco hůře pohybliví, ale stále stejně pohostinní. Užívali si svoje pravnoučata a děti se s nimi překvapivě brzy skamarádily. A já jsem zkoušela trochu fotit. Zachytit atmosféru. Zahrada, toho času narcisová (děda napočítal 6000 kousků). Dědova dílna, plná bizarních zákoutí. Houpa

S mojí milou terapeutkou Aničkou jsme se dostaly k zajímavé otázce: Jsem požitkářka? Musela jsem (si) přiznat, že moc ne. Většinu času u mě v hlavě má navrch "pan přechytrálek", který by pořád jenom přemítal, plánoval, případně kontroloval, jestli je vše tak, jak má být. Naproti tomu "pan hédonista" potřebuje dost specifické podmínky, aby se dostal ke slovu. Například, abych nebyla doma (protože tam mi většinu p(r)ožitků spolehlivě překazí vědomí, že bych měla přece uklízet...). Došly jsme ale s A. k tomu, že mi docela dobře jde užívat si minulé prožitky zpětně, ve vzpomínkách. Což taky není špatné. Pozitivní psychologové (hurá, konečně o nich píšu!), když radí lidem, jak zažívat víc pozitivních emocí, doporučují (mimo jiné) naučit se vychutnávat. Vychutnávat znamená například: * Pokusit se zostřit smyslové vnímání, třeba zavřít oči při poslechu hudby. * Omezit přemýšlení a posílit prociťování. Ani jedno mi moc nejde. K vychutnávání ale patří i: * Říct o prožitk

O víkendu po Velikonocích jsme vyrazili na pár dní k mým rodičům do Prahy. A protože se na Toulcově dvoře, coby kamenem od místa, kde naši bydlí, konalo Zrnosetí, vydali jsme se i tam.  Zrnosetí je takové makrobiotické vítání jara. Pořádají ho už několikátý rok lidé kolem časopisu Zrnění . Tuším, že před lety už jsme tuhle akci navštívili. Stejně jako tehdy, i letos se program skládal z přednášek (které jsme jen tak letem světem okoukli), jarmarku (jídlo, jídlo a zase jídlo, ale i oblečení a trocha keramiky) a koncertu Honzy Jíchy s kapelou.  Když jsme na Zrnosetí ráno s Tomem dorazili, byli jsme rozpačití. Opravdu chceme celý den trávit na akci věnované jídlu? Raději jsme šli (v rámci uspávání Radovánka) prozkoumávat areál Toulcova dvora , úžasného místa, statku mezi paneláky. Večer, po skončení celé akce, jsme se ale shodli, že to bylo fajn.  Potkali jsme milé známé z doby, kdy jsme ještě jezdívali na MB akce a setkávali se v pražských i brněnských čajovnách. Koupila jsem

Dokončila jsem svůj první svetr. Vybrala jsem ten nejjednodušší možný, Flax , a za modela jsem zvolila toho nejmenšího z naší rodiny, Radovánka. Příze: asi 3/4 klubka Sportu od Vlnapu. Už jsem z ní pletla Verunce zimní sadu - rukavičky, šátek a čepku - a vím, že se mi s ní pracuje skvěle. Takže i plést tenhle svetr byla radost. Odbyla jsem si s milým Flaxem i jedno velké poprvé: poprvé jsem párala (kvůli blbé chybě, hned ze začátku). Bála jsem se toho moc, vytáhnout jehlici, upárat několik řad, měla jsem pocit, že se mi už nikdy nepodaří pochytat všechna oka zpátky. Podařilo. Většinu sice špatně orientovaných, ale co už. Když jsem pak párala podruhé (zapomněla jsem vyměnit jehlice na konci rukávu za menší), už jsem se cítila jako párací profík (a protáhla jsem si skrz všechna oka určená k pochytání nejdřív jehlu s nití, abych si pak usnadnila práci). Musím říct, že nebát se párat bude moc fajn, zvlášť až se pustím do práce na svetru pro sebe. Uplést svetr je asi "něco". M

Dlouhé volno bylo parádní. Ale způsob prožití Velikonoc, který by nám vyhovoval, a zároveň odpovídal duchu svátků, stále hledáme. Z dětství mám Velikonoce spojené s návštěvou babičky. Jezdili jsme tam vždycky v neděli a zůstávali do pondělí. Barva Ovo na vajíčka, kuře s kopřivovou nádivkou, koledníci, které jsem vesměs neznala a pocit trapnosti, když jsem jim musela jít otevřít a nechat se vyšlehat (vždycky jsem řešila, jak dlouho se mám nechat šlehat a kdy už to celé můžu ukončit předáním vajíčka a čokolády). A taky hledání sladkostí na zahradě, které bylo náročné tak moc, jak moc stihly ten který rok už poporůst modřence a narcisky. Co z těchto velikonočních tradic bych chtěla předat dětem a v jaké podobě? Vlastně sama nevím. Před čtyřmi lety jsem byli při sobotní vigilii s Tomem pokřtěni. Intenzivně prožité svátky, účast na všech katolických velikonočních obřadech, po vigilii ještě agapé u sestřiček v Živé vodě. Rok poté jsme měli doma třítýdenní Verunku. Program Velikonoc byl v

Do zoo jsme se vypravili na Velký pátek. Díky Lence a spol., že nás vzali s sebou, bylo to totiž bezva. Celé prodloužené dopoledne jsem si moc užívala, i přes to, že jsme neviděla skoro žádná zvířata. Vlastně nás nejvíc zaujal páv, co se promenádoval po pěšince a vytasil se na nás s ocasem. Krmení medvědů hnědých bylo asi taky fajn, ale já jsem zrovna jezdila s kočárkem sem a tam a snažila se (neúspěšně) uspat Radovánka. O něco později, když už Radovánek po dlouhém a náročném procesu konečně chrupal v kočárku, jsem se na chvíli zastavila u mědvědů ledních, líbilo se mi, jak si máma s dcerou spolu dováděly v bazénku, jen tak pro radost.  Véru a její kamarádku Mo zvířata taky zajímala jen trošičku. Hřiště a písek s bábovkami byly mnohem větší lákadlo. Mně zas stačilo pozorování jiných rodičů a jejich dětí, povídání s přáteli, sem tam fotka a krásné počasí. Tahle návštěva zoo byla ale pro naši rodinu vlastně dost zásadní! Verunka tu překonala svoje strachy. Ona se totiž je

Moje mamka nemá žádný výrazný koníček ani sběratelskou vášeň. Já zase nerada kupuju vyložené krámy a lapače prachu. Takže vymyslet pro mamku dárek k narozeninám nebylo jen tak. Zvlášť když na letošní rok připadly narozeniny šedesáté. Vzhledem k tomu, že jednou z hlavních náplní mého volného času je momentálně pletení, rozhodla jsem se uplést mamce šátek. Reynu. Ukázala se být náročnější, než jsem čekala. Mám tam chyby. Ne málo, a jsou vidět. Ale usoudila jsem, že lepší Reynu teď nejsem schopná uplést, a mamince jsem slíbila, že jí upletu novou (a větší), až toho schopná budu. Focení jsem nechala na poslední chvilku, těsně než nám oslavenkyně odjela z návštěvy zpátky do Prahy. Nápad na druhý dárek mi vnukla mamka sama. S oblibou obdarovává blízké příbuzné při životních jubileích stejným počtem předmětů, kolik jim je let. Babička dostala teď k osmdesátinám 80 ženských románů. Před deseti lety k sedmdesátinám to bylo 70 předmětů do domácnosti. Strejda kdysi dostal tuším 70

Verunka miluje barvy a všechno, co je barevné. Tak jsem, volně inspirována touto aktivitou , poslala Toma do lékárny pro kapátka, připravila prstové barvy a kelímky s vodou a zahájily jsme "experiment". Moje původní představa byla, že rozmícháme prstové barvy ve vodě a barevné vody pak budeme kapátkovat a míchat dohromady. Objevily se ovšem dva zádrhele. Zádrhel č. 1: Smíchat prstové barvy s vodou je dost náročné. Řešení: Musela jsem míchat já a i tak to dalo práci. Zádrhel č. 2: Verunce práce s kapátkem moc nešla a ani neprojevila větší touhu se ji naučit. Řešení: Místo kapátkování Verča vody přelévala. Přelévání jí docela jde a baví ji maximálně. Nakonec jsme skončily u toho, že V. vyráběla mnohabarevné koktejly, jejichž výsledná barva se stejně vždy přiblížila neutrální šedé. Prstovky dostaly při tomto typu tvoření pěkně zabrat. V. byla tak nadšená, že si "koktejly" vyžádala druhý den hned ráno znovu. Pro příště jsem

Druhou dubnovou neděli odstartovaly letošní sezónu bystrcké farmářské trhy . Je to akce již tradiční (tuším, že se konají třetím rokem), v atraktivní lokalitě brněnské přehrady, na ne až tak atraktivním místě u hotelu Santon. Budou teď bývat každou druhou neděli až do půlky listopadu. Super!Tyhle trhy máme rádi. Takže jsme včera hned po mši místo obvyklého posedání, povídání, kojení a řádění ve farní kavárně vyrazili k přehradě. Verunku jsme nalákali na muzikanty, sami jsme se těšili na atmosféru, na zeleninu a já taky, že něco nafotím. Ukázalo se ovšem, že focení na bystrckých trzích je docela výzva, a včera mi to řekla bych vůbec nešlo. Spousta lidí, kteří lezou do záběru (co si to jako dovolují!? :), nehezké pozadí většiny fotek (zadní trakt komunistického hotelu prostě moc fotogenický není), náročné světelné podmínky, Verča, která mi ke konci docela utíkala, a navíc ještě moje rozpaky, když mám fotit na veřejnosti. Udělala jsem jen pár fotek, a příště znovu a lépe. Nakoupili