Něco takového

Já vím, že kadeřnictví už jsou od pondělka v provozu. Nicméně po měsící plánování jsem se až dnes odhodlala a poprvé v životě vzala do ruky nůžky (nejspíš určené na látku, nevím, mám je doma už dlouho), abych s nimi ostříhala svého muže.  Jako návod jsem použila toto dvacetiminutové video, na kterém všechno vypadalo jasné jako facka. Ovšem brzy se ukázalo, že Tomovy vlasy jsou výrazně delší než vlasy modela na videjku. A taky, že paní kadeřnice je nejspíš skutečně kadeřnice a umí, na rozdíl ode mě, mimo jiné držet v jedné ruce hřeben i nůžky a prohazovat je jako nic přesně dle potřeby. A spoustu dalších jiných věcí.  Když jsem po prvních pár střihnutích zjistila, že nedokážu rozlišit, které vlasy patří na stranu, které dozadu a které nahoru; když Verunčiny sponečky a skřipečky byly zoufale malé a nepoužitelné na to, aby udržely neposlušné prameny; když do toho starší dvě děti neustále něco brebentily a šlapaly v popadaných vlasech, místo toho, aby zabavovaly Vikiho kňourajícíh

Zkusila jsem pětidenní tvořivou výzvu zdarma od Radky Rubešové, čistě proto, že jsem si říkala, že trocha inspirace neuškodí a třeba něco využijem. Nakonec se ukázalo, že mi velmi vyhovuje mít na každý den jasné zadání, co a jak s dětmi tvořit. A děti to - povětšinou - bavilo. Nejméně asi závody voskovek (možná ale byla V. ten den jenom víc "zpruzená"), nejvíc hlavy, ale i bludiště. A práce s dírou v papíře vedla k tomu, že si V. celý zbytek dne vystřihovala nejrůznější vločky, od velkých po malinkaté.