Něco takového

Ptala se mě Dája, jestli je to s mým vztekem lepší, když se teď "pozoruju". Musím říct, že jo. I Tom nedávno (sám od sebe) prohlásil, že jsem na sobě v tomto směru zamakala. Tak přemýšlím, cože vlastně dělám? Cože vlastně pozoruju? Snažím se sledovat hlavně příčiny svého vzteku. Opravdové příčiny. Verunka bouchne do Radovánka, jasně, to dělá x krát denně. Nebo Tom něco řekne/neřekne/zapomene, to se taky stává. A já někdy vyletím a jindy ne. Takže se snažím koukat, co je za tím? Někdy banalita, zřejmá na první pohled: nejčastěji v poslední době, když se mi nedaří při šití nebo mi při pletení uteče oko. A v tu chvíli po mně někdo něco chce. To pak reaguju podrážděně a naprosto neadekvátně situaci. Často stačí si jen uvědomit, že ve skutečnosti se zlobím na uteklé oko, stroj nebo svoji nešikovnost (to nejvíc :), a jsem schopná se rychle omluvit a říct si o trochu času, abych si to, co řeším, dořešila. Jindy se ale takováhle zřejmá příčina vzteku nenabízí. To pak hledám dál...

Jednoho horkého letního odpoledne, v úterý, jsme se vydali místo k vodě do centra. Na Mint market. Na akci, na kterou bychom se asi s dětmi (a možná ani sami) nevypravili, nebýt Dlouhé punčochy , která tam úplně poprvé rozbila (říká se to tak?) svůj kočovný stán(ek) s knížkami. A jak jsme si to užili? Verunku asi nejvíc nadchl raw dortík. Sladké je sladké! Já jsem bez povšimnutí míjela všechny stánky s oblečením, protože si teď přece všechno ušiju sama, no ne? :)) U stánku Dlouhé punčochy jsme si příjemně popovídali, zalistovali, a i nakoupili. Vybrat bylo dost těžké, já bych nejradši koupila celý stánek! Pak ještě mrknout na kousek módní přehlídky (nevím, co lidi na módních přehlídkách vidí? nicméně Verča už se včera promenádovala v šatičkách po stolku v obýváku a prý, že předvádí šaty) a přesunout se na Moravák, na koncert Těch Syčáků. Verča nakukuje do ještě nehotových útrob nově opravené tržnice na Zelném trhu. Nákup už se nám markuje. Tahle předávka se fotog...

Je to v hlavě. U mě jednoznačně jo, a do velké míry. Na těch větičkách, které se mi více či méně záměrně míhají na pozadí, když pozoruju dění, závisí, jak budu reagovat. Jestli zvládnu řešit situaci s klidem. Jestli se naštvu. Co si z ní odnesu. Vypozorovala jsem, že nejzásadnější pro moje snažení o "klidné rodičovství" jsou dva obsahy vnitřní řeči: obavy, a očekávání. Obavy: Jestli děti vychovávám správně. Jestli jsem něco nezanedbala. Jestli jsem Verunku špatným příkladem, který jí dávám, když křičím a běsním, nadobro nezkazila. Obavy, že k druhým dětem už bude vždycky zlá. Že se nikdy nenaučí soucitu. Jestli, jestli, jestli... že, že, že... Očekávání: Že když jsem na té dovolené (i když rodičovské), tak si budu pořád jenom užívat. Že děti usnou rychle a hladce a hlavně obě najednou, abych měla čas pro sebe. Že když se sejdeme s Lenkou a její rodinou, tak se děti spolu zabaví a my si popovídáme. Že stihnu došít tašku, ještě než se zbytek rodiny vrátí z procházky. Že...

Kurz pro začátečníky v Brno šije zdárně pokračuje. Jako svůj druhý výrobek jsem si ušila origami tašku. A protože na kurzu jsem příliš nestíhala chápat, co vlastně dělám, a v podstatě jsem jenom plnila pokyny lektorky, ušila jsem doma ještě jednu poloviční origami kabeličku, ze které byla Verunka nadšená... asi tak minutu :) Nosit ji nejspíš nebude. Na origami tašce tak nějak nebylo co zkazit. Ale doma jsem se pokoušela o další výrobky, a udělala snad všechny začátečnické chyby, i takové, které nejspíš ani nejsou začátečnické, ale zkrátka z blbosti. Například ucha nákupní tašky jsem přišila na správné strany až na druhý pokus. Při sešívání košíčku jsem si nechala příliš malou díru na protažení a byla pak líná párat, takže když jsem košíček tou mini dírou soukala, roztrhla se mi podšívka. No a když jsem šila taštičku na zip, nastříhala jsem si látku tak, že na každé straně je jinak orientovaný vzor. Ne že by to zrovna u této taštičky vadilo, ale pro příště další věc, na kterou ví...

Včera odpoledne jsme si udělali další randíčko ve třech. Zvolili jsme osvědčený postup: nejprve obchod s látkami, potom kavárna. A protože ve Fusionu bylo na nás až moc plno, vyzkoušeli jsme Café Localité. Kavárna je to nová, na dvoře domu U Tří knížat, na místě kde dřív bývala Růžová slepička, kterou jsme ani nestihli navštívit, i když jsme to měli v plánu.  Localité si založila a provozuje slečna z jižní Moravy, co je prý pořád od kávy. Ochutnali jsme kafíčko i víno a taky meduňkový čaj z čerstvé meduňky z malé "zahrádky" přímo ve dvoře. Zahrádku jsem nestihla vyfotit, protože se dalo do deště a tak jsme trochu neplánovaně museli prozkoumat i interiér kavárny. S Radovánkem už to v kavárnách není, co bývalo. Začal být dost hlučný a dožaduje se prozkoumání všeho, co vidí, takže poté, co ho přestaly bavit Tomovy sluneční brýle, jsme raději prohlásili rande za ukončené a vyrazili domů. Ale Localité můžeme určitě doporučit, nejspíš i těm, kdo mají rádi sladké, dortíky si...

13.6. Blíží se úterní večer a já jsem usoudila, že je načase sepsat další díl své "peaceful parent" ságy :) Za uplynulý týden jsem si neudělala ani jeden zápis. Hodnotím to kladně.S dětmi se nám docela dařilo a ani nebylo potřeba si to večer s deníčkem potvrzovat. Po debatě v nevýchovné skupince minulý týden jsem dost přemýšlela. Opravdu dělám dobře, když se zaměřuju na to, jak být klidným rodičem? Nepotlačuju v sobě něco? Nepřivolávám si do života naopak víc vztekacích scén? Neměla bych si dovolit být prostě autentická a taková, jaká jsem, a doufat, že se tím moje výbuchy zmírní? Nemám spíš než na vlastním klidu makat na vlastní pohodě?  Přemýšlení to bylo náročné a ve výsledku snad i užitečné. K čemu jsem si tedy došla? - Některé projevy mého vzteku bývají už za hranicí. Slovy jedné maminky ze skupinky: "za hranicí toho, co by mělo dítě zažívat". Takže o určitou regulaci se budu snažit dál. - Za hodně nosnou považuju myšlenku, že je dobré dáv...

Pracovně mu přezdívám ošklivka. Vůbec se mi totiž nelíbí. Ale protože mi dost dlouho trvalo, než jsem ho upletla, protože je to můj první polštářek a můj první copánkový vzor, myslím, že samostatný příspěvek si zaslouží. Sea Oak jsem vybrala jako dárek pro dědu k 85. narozeninám. Vybírala jsem v době mé velké posedlosti pletením (která stále trvá, mimochodem) a tak bylo prostě jasné, že dárek bude pletený. Akorát že děda nenosí šály. Ani čepice. Tak tedy polštářek. Chtěla jsem si vyzkoušet copánky a chtěla jsem na něco zužitkovat dvě klubíčka vlny Big Delight od Vlnapu, která mi připadala příliš kousavá na svetr pro Radovánka. Kombinace copánků a samovzorující pruhované příze se ovšem ukázala být ne zrovna vhodná. Být trochu důvtipnější, mohla jsem na to přijít asi už před nahozením. Nicméně, nestalo se. A když jsem si konečně uvědomila, že dělám blbost, bylo už pozdě na změnu, nestíhala bych doplést. Tak tedy vzniklo toto. Vlevo Sea Oak a vpravo moje prvotina z kurzu Brno ši...

Balony máme rádi. Skoro bych řekla, že Verunka balony miluje. A díky ní a jejímu nadšení jsme i my s Tomem objevili jejich krásu. Jsou obrovské, a zároveň tak tiché a mírumilovné. Moc rádi pozorujeme celý ten mumraj okolo vzletu balonů. Roztáhnout plachtu na zemi - nafoukat do ní vzduch, nejdřív jenom větrákem - a potom ten vzduch pořádně ohřát hořákem - a v jednu chvíli se balon zvedne, ale zatím nesmí odletět - udržet ho na místě, k tomu jsou potřeba svaly - ještě pořádně nahřát, a v tu správnou chvíli naskočit do koše - přidat plyn - odvázat balon od auta, ke kterému je pro jistotu ještě ukotvený - zamávat - a letět. Máme to štěstí, že balony často odlétají coby kamenem od nás. A tak se chodíme dívat a stále znova žasnout nad jejich velikostí a velkolepostí a silou. O víkendu byl Balloon Jam a navíc parádní počasí a balonů spousta. Ani jsme je všechny nespočítali. Fotil Tom, já měla v náručí Véru, která sice balony miluje, ale takhle zblízka se jich, přeci jen, ještě docela bojí. ...

31.5. Podle rady autora knihy Jak překonat vztek a podrážděnost se snažím více soustředit na dialog, který vedu sama se sebou. Tenhle dialog totiž často rozhoduje, jestli se vůbec naštvu a jak moc a jak s hněvem naložím. Důležité zjištění: používám emotivní slova. Máme si prý na ně dát pozor - zbytečně zvyšují vztek. Něco na tom bude. Často si říkám, že je něco "hrozné", "příšerné", že to "nesnesu". Zkusím zmírnit. Zjemnit. A uvidíme. 1.6. Jak se mi dnes podařilo zastavit vzteklou reakci včas a jak se to vyplatilo: Uspávám R. na dopolední spaní, až ho uspím, budu si moct jít lehnout a odpočívat, protože V. je venku s chůvičkou a mně ještě pořád není dobře. Většinou tohle dopolední uspávání znamená nakojit, spícího uložit, jít. Pohodička. Ale dnes ne. Ukládám spícího R. Při dotyku s postýlkou okamžitě vzhůru. OK, stane se. Druhý pokus, houpu na baloně, R. usíná, chvilku čekám, znovu ukládám. Při dotyku s postýlku okamžitě vzhůru. Co to jako je?! V hla...

Když je večer a po dešti a Verunka si vymyslí, že by dnes místo písniček na dobrou noc chtěla poslouchat zpěv ptáků. Tak si jen tak ležíme a ptáci zpívají jak diví a my posloucháme. Když se podívám na tuhle kytici. Stojí nám v kuchyni na stole už od pondělka. Ráda dostávám kytky. Ale nad růžemi nebo gerberami jsem se nikdy tolik nerozplývala. Je odtud . Když poslouchám Jiřího Smrže a jeho Kořeny. Silné příběhy, silné písničky, strhující projev. Opravdovost. Mrazení v zádech i při xtém poslechu. Když sedím na balkoně, s nohama na hoře, s pletením v ruce. A ještě jednoho požitkáře doma máme. Miluje klubíčka. A nedá pokoj, dokud je nedostane.