Příliš mnoho...

... věcí? Příliš mnoho nápadů? Příliš mnoho inspirace?

Už dlouhou dobu se mi líbí minimalismus, a co se týče pořizování nového vybavení domácnosti, oblečení, hraček a dokonce i knížek (tam je to slabší, přiznávám), celkem se jím snažím inspirovat. Teprve postupně mi ale dochází, jak důležitý je minimalismus i v oblasti ideí. Těch všech "dalo by se dělat", "mohla bych začít", "musíme vyzkoušet" nebo "chci se naučit". 

Před skoro rokem a půl, když byly Radovánkovi tři měsíce a já si konečně přivykla na tu velkou změnu v naší rodině, jsem se cítila nevyužitá. Nevyužitá, co se týče duševní/duchovní oblasti, přemýšlení, tvoření, sdílení. A hledala jsem různé možnosti - co dělat na mateřské, se dvěma malými dětmi? Našla jsem. První a zásadní bylo pletení (díky, Hanko!), postupem času i šití. Začala jsem víc fotit. Psát blog. Spoustu blogů pravidelně číst. Už měsíc se postupně a jen na maličkou část týdne, ale přece, vracím i ke své práci. Ráda bych se věnovala zero waste, zjednodušovala (a zároveň zvelebovala) nás byt, rozvíjela děti po všech možných stránkách (protože nás to spolu baví) a taky chci denně číst Bibli, cvičit, trochu meditovat (pro dobrý spánek), více vařit, podílet se aspoň maličko na občanských iniciativách na ochranu demokracie u nás... ... ... 

No zkrátka mám chvíle, kdy se cítím zahlcená. Tak například před chvilkou jsem po příjemně stráveném dopoledni s dětmi zapnula myčku, oba kousky dětí uspala, a místo vydechnutí a užívání zaslouženého času pro sebe - zásek. Uklidím trochu v kuchyni? Aspoň vybalím batoh... tahle polička by chtěla celá přerovnat... kdy budu číst? meditovat bych měla! a taky chci psát příspěvek na blog... Tísnivý pocit. Nejradši bych si lehla k dětem a volno pro sebe zaspala. Je toho tolik a já bych vlastně dělala ráda skoro všechno (i ten úklid si umím užít) a nevím, co dřív. Často takové chvíle končí - dost paradoxně - u Facebooku. Nevím, co dělat, a tak nedělám nic. Čtu si o cizích životech a problémech s pocitem, že se aspoň něco dozvídám, a za půl hodiny se zvednu, zpruzená a unavená.

Vím, že se potřebuju naučit říkat ne. Nejen věcem, které mě nezajímají, nudí, obtěžují, ale i věcem, které se mi líbí a lákají mě a dokonce si o nich myslím, že je (nutně) potřebuji vyzkoušet, poznat, naučit se. 

Tuším, že bude třeba přestat číst některé blogy, nebo je alespoň nečíst tak často, a spíš si cíleně chodit pro inspiraci. Protože těch možností, co by se dalo... plést, šít, tvořit s dětmi, učit děti, učit sebe, pěstovat, zdobit, vařit... je hrozně moc, a nenechávají mě klidnou. 

Chci začít více plánovat. Ne jen sbírat nápady, co všechno bych mohla, jako jsem to dělala doposud (a říkala tomu plánování). Ale opravdu plánovat, poměřovat každý nápad s množstvím času a energie, které mám k dispozici, a taky s dlouhodobějšími prioritami svými a rodinnými. (Též si chci ty priority čas od času znovu připomenout a zrevidovat.)

A zásadní dovednost, kterou bych chtěla získat: když už se rozhodnu trávit čas určitým způsobem, soustředit se opravdu jen na tu jednu věc. Naučit se odhlédnout od všech dalších rozpracovaných projektů i od drobků pod jídelním stolem, fleků na umyvadle a knížek, které jsem ještě ani neotevřela, ale za 2 dny už je ode mě očekávají v knihovně. Hodně pomáhá vzít třeba pletení a vyrazit do kavárny nebo do parku, čímž se počet všech "mohla bych" nebo "měla bych" podstatně redukuje. Ale šicí stroj si do parku nepřenesu, a vysedávání v kavárnách leze do peněz. Naučit se užít čas pro sebe i doma, to bude klíčová věc.

A co vy? Jak se vypořádáváte s přemírou možností? Umíte říkat ne? 

(A proč jsem se přihlásila do kurzu vyšívání, který měl teď v sobotu první lekci, to se mě, prosím, radši neptejte. :)