(Nejen) kostelové téma

Hledáme si teď s Tomem své místo v církvi. Farnost, kde bychom se začali aktivněji zapojovat, kde bychom si našli přátele, kde bychom se cítili jak doma. O víkendu nás pozvali naši milí kamarádi do jejich farnosti. Těšili jsme se, a navíc jsme nevěděli, jak to tam chodí, a tak jsme dorazili trošku dřív. A měli jsme dostatek času, ještě před začátkem bohoslužby, přečíst si jednu nástěnku.

Nástěnku, která poměrně důrazně připomínala, jak je při bohoslužbách důležité silentium - ticho. Máme se zdržovat čehokoli hlučného, nepráskat dveřmi, a hlavně - své hlučící děti buď usměrnit, nebo s nimi vyjít ven. To vše doplněné obrázkem plačícího miminka. Chvilku jsem přemýšleli, jestli se neotočit a nejít zase pryč. Když Radovánek křičí hodně, samozřejmě ho vyneseme. Ale tahle nástěnka nás předem zúzkostnila a negativně nastavila na každý jeho hlasitější projev (což v jeho věku rovná se každý projev). Já jsem se v duchu podivovala, jak to, že nás kamarádi nevarovali. Nakonec jsme zůstali, Tom s Radovánkem ale stejně většinu času venku. 

Po mši se pak ukázalo, že kamarádi nás varovat ani nemohli - nástěnka přibyla v kostele nedávno, nevěděli o ní. Taky se hodně podivili. Jsou si ale vědomi, že část farníků děti v kostele ruší. A rozhodli se otevřít diskuzi na ožehavé téma - bohoslužba a děti? Jde to dohromady? Jak?


Mám ještě pár zážitků z nedávné doby, které už nejsou kostelové, přesto ale s tématem souvisí. 

* Výstava fotografií Jana Šibíka. Šli jsme v sobotu i s dětmi. Řekla bych, že extra nerušily. Verunka se mě neustále (tichým hlasem) na něco ptala: Co to je? Kde to je? Kdo to je? Co je demontrace? Proč tam hoří oheň? ... ... Radovánek občas trochu pobíhal, a pak si lehl uprostřed místnosti na zem. Taky některé fotky komentoval (hlasitějším hlasem). I když bych řekla, že se chovali "v normě", stejně jsem se cítila lehce nesvá, a čekala, kdy nás někdo napomene.

* Vystoupení performera Petra Váši na ulici v centru Brna, v rámci festivalu Maraton hudby Brno. Diváků nás bylo dohromady asi 20. Z toho skupinka pěti romských dětí. Na rozdíl od nás ostatních, ta děcka se na Vášovu výzvu, že se máme k jeho fyzickému básnictví taky připojit, opravdu připojovala. Byli skvělí! A my? Mumlali jsme si něco pod fousy a nesměle tleskali do rytmu. 

* Kavárna Pole, setkání s přáteli, krátké focení. Naše dvě malé děti, jejich dvě malé děti. Trochu divočina. Ale v počtu 4 dospělí na 4 rarášky jsme pořád ještě byli schopni je uhlídat. Stejně bych se ale nedivila, kdyby nás personál v některých chvílích požádal o urychlený odchod. (Což se tedy nestalo.) S kamarádkou se nám vybavila známá prvorepubliková cedulka "Děti do kavárny nepatří."


Všechny tyhle zážitky mě vedou k přemýšlení. Jaké je řešení situace "děti vs. svět dospělých"? Chápu, že hluk, křik, pobíhání můžou někoho rušit. Taky mě občas ruší, když jsem zrovna sama, přiznávám. Jsou chvíle, kdy vážně potřebuji klid, tlumené hlasy, soukromí. Obecně si ale říkám: Je problém opravdu v těch dětech? V příliš volné výchově, která je nenaučila sedět a mlčet? V rodičích, kteří berou děti tam, kam děti nepatří? Není problém náhodou taky v nastavení naší společnosti? V naší upjatosti, skoro až úzkostlivé nekontaktnosti? Neznám tě, tedy dělám, že tě nevidím. Rozhodně se s tebou nebudu bavit. Natož abych se před tebou projevila. Ukázala, že mám emoce. Že mě třeba zajímáš. Že bych si s tebou třeba ráda zazpívala. Dát tohle najevo se prostě nesmí, nedělá. A když to někdo dělá, je buď divný, nebo je jiné národnosti (Rom? jižan?), a možná ještě performer. 

Tolik by se mi líbilo, kdybych na výstavě uměla sdílet své dojmy z fotografií s ostatními návštěvníky. Kdybych na bohoslužbě, při kytarové chvále, uměla začít tančit (jako Verunka teď v neděli). Kdybych se o svou radost z nových očních stínů uměla podělit s úplně cizí paní na lavičce před obchodem (jako Verunka dnes). Kdybych uměla přijít k člověku, který mě zaujal, a usmát se na něj (jako Radovánek, který ještě jako bonus většinou dotyčného obejme nebo mu vleze na klín). Kdybych se dokázala připojit k romských děckám a spolu s Petrem Vášou se na chvíli stát performerkou. Ale já nic z toho nedokážu. Stud, zábrany, nebo co vlastně, mi v tom brání. 

Skoro mě napadá, proč neudělat speciální "tiché" bohoslužby či kavárny? Stejně jako ve vlacích už existují tichá kupé. Dětské mše svaté, dětské koutky i dětské herny by mohly zůstat zachovány, jako prostor pro dětské písničky a kázání (na těch bohoslužbách) a velké řádění (v herničkách). A na ostatních místech se spolu učit vycházet. Tolerovat běžný dětský pohyb a hluk. (Hystericky řvoucí nebo vybavení ničící dítko samozřejmě vynést ven a tam utišit). Povídat si spolu a třeba i tančit. Učit se z dětské spontaneity a kontaktnosti, místo toho, abychom ji potlačovali. Jsem idealista? Jak to funguje u vás - ve farnosti nebo v kavárně?

Komentáře

  1. Moc pěkně napsané:-) Koukám, že tu fasrnost znám, několik let jsme do ní patřili, paní v zadních lavicích a jejich vražedné pohledy se mi teď vybavily:-)) my jsme, když byli kluci malí, chodili zvlášť. Ale obecně mi přijde, že děti do kostela patří (když vyloženě neřvou a nelítají), vždyt to je jasné!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, znáš :) a my se nenecháme odradit nástěnkou a zkusíme ji taky víc poznat. Přeci jen, JIříci motivují velmi, a už nás tam seznámili s dalšími lidmi...

      Vymazat
    2. Jo, Lenko, nedejte se odradit, ideální farnost neexistuje a páter Javora je vzácný člověk, toho bych se držela:-))

      Vymazat
  2. V protestanských sborech mají děti svůj program. Odchází ze shromáždění po uvodní písni a modlitbě nebo po bloku chval. Na začátku jsou tedy děti s rodiči a všichni tak nějak počítají s určitou mírou hluku. Na kázání už je klid a děti mají své vlastní podle věku. Pro děti do 3 let bývá herna s reproduktorem, aby rodiče mohli poslouchat kázání.
    Čím dál víc si církve uvědomují, že naše děti už nebudou do sboru chodit jen proto, že to tak dělali jejich rodiče. Potřebují se setkat s Bohem už jako děti. Tomu vyhánění rodin ven nerozumím a přijde mi krátkozraké. Bez dětí církev vymře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady se v katolických kostelích naráží myslím často na prostorové limity. Tam, kam jsme chodili dřív, je velký kostel (katedrála), takže větší děti jsou v boční kapli, menší mohou být s rodiči v sakristii. Ale v menším kostele takový luxusní prostor nebývá. V této konkrétní farnosti, o které píšu, přemýšlíme o využití fary, která je nedaleko, a přenosu kázání nějak přes internet...

      Vymazat
  3. Jinak to vnímání dětí je hodně kulturní záležitost. Třeba Španělé děti milují, děti v restauraci nebo muzeu jsou úplně běžná věc a takové to pohoršené napomínání tam neexistuje. Naopak. Zdá se mi, že už se to mění, ale chce to ještě čas.

    OdpovědětVymazat
  4. Četla jsem velice zajímavý postřeh(myslím, že u Váchy nebo Halíka), že mše je slavnost a tam se přeci slaví. Na svatbu taky vezmete děti, aby byly u toho, byly součástí a slavili svým způsobem, i když mohou občas trocho rušit. Děti se snažím v průběhu samozřejmě usměrňovat, ale to asi každý rodič, co vidím kolem. Někomu to jde líp, někomu méně. Ale ten přístup slavení se mi vryl pod kůži a přijde mi to jako priorita před tím tichem. Buďme rádi za mladé rodiny s dětmi při mši, to přeci znamená, že je stále živá...
    A k těm protestanským sborům - to je velké plus moderních kostelů, kde toto jde zrealizovat. V gotických a barokních stavbách to většinou není reálné (nebo alespoň já to zatím neviděla).
    Každopádně je skvělé, že je tolik mladých rodin v církvi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta poslední věta mi přijde fakt důležitá! Můžem být rádi, že takový problém vůbec řešíme, horší by bylo, kdyby do kostelů žádné rodiny s dětmi chodit ani nechtěly. A jinak u nás usměrňování funguje u starší dcery, ale u mladšího syna čím víc usměrňování, tím víc křiku. On bohužel potřebuje fakt hodně prostoru, aby se mohl volně pohybovat a zkoumat. Nicméně už mu jsou dva, a já věřím, že se to bude postupně zlepšovat.

      Vymazat
  5. Leni, všichni ostatní - pojďme zlidšťovat a zveselovat to naše slavení :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Leni, tak tady se zapojím :). V kostele kam jsem chodívala jako dítě bylo běžné (a pokud vím tak to tak i trvá), že děti chodí do kostela s rodiči a nikdo se nad tím výrazně nepozastavuje a přední lavice byly určené výhradně dětem a omladině. Ve čtvrtek jsme pak měli mši my, děti. Bylo to super, pan farář to pojal jako povídání si s námi, i když zachoval běžný průběh mše...ráda na to vzpomínám do teď.
    Ať se vám podaří najít si to svoje místo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, ahoj Markéto, já Tvůj komentář objevila až teď. Děkuju za přání, já myslím, že určitě najdem, taky si myslím, že je to částečně o vnitřní práci na sobě (nechtít se zalíbit všem; nic si nedělat z občasného nesouhlasného pohledu atd. atd. - zkrátka hledat tu pravou míru). Ve středu jsme byly s Verunkou na dětské mši a bylo to super. Sice se chvílemi nudila, říkala (šeptem naštěstí) "hanba" a foukala mi do obličeje, ale dost ji bavily kytarové písničky, hrdě se šla pomodlit s ostatními dětmi Otčenáš dopředu a na konci si nechala požehnat nové boty (do lesní školky).

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Steek

Vlaštovky

Můj minimalistický šatník