Dítě zamčené v rozpáleném autě. To mně by se přece nikdy... nebo jo?
Po delší blogovací pauze mívám vždycky problém navázat. Žádné téma mi najednou nepřipadá dostatečně důležité, zajímavé, nosné. Ale co se dneska stalo... z toho se jednak potřebuju vypsat, a druhak třeba na závěr vyvodím i nějaké to poučení :)
Na začátek musím podotknout, že Verunka včera začala chodit do školky, na dva dny v týdnu, a tak máme čtvrtky a pátky s Radovánkem pro sebe. Zatím si dost užíváme bytí ve dvou, zpomalení a pohodičku, a dnes jsme například vyrazili na místní farmářské trhy. Na lavičce u kostela jsem si dali ňaminu, popovídali s milými důchodci (ukázalo se, že jejich vnoučata známe z hřiště - jak je naše 30 tisícové sídliště malé) a pak jsme si řekli, že se ještě zajedem podívat na nakladače, asfaltéry a jiné baláky na stavbu u konečné tramvají.
Přesouvali jsme se autem. Posadím tedy Radovánka do sedačky, zapnu pásy, on si říká o klíček, tak mu ho půjčuji a domlouváme se, že mi ho pak na řízení vrátí. Zavřu dveře, obejdu auto zezadu, zavřu i kufr, ve kterém je můj batoh, dojdu k místu řidiče, chci otevřít... a nejde to. Zprvu mi to nedochází, zmateně zkouším dveře znovu, pak zadní dveře, kufr, nic!, v kapse šátrám po klíčku - a už to mám! Radovan. Zmáčkl tlačítko zamykání a zamkl se v zavřeném autě. Zavřená jsou i všechna okýnka, mobil v batohu v kufru. Auto stojí na sluníčku na parkovišti, a stálo tam už dobrou hodinku, než jsme k němu přišli.
V lehké panice se přes okýnko snažím přesvědčit Ráďu, aby zmáčkl to druhé tlačítko. No přece to s tím otevřeným zámkem (copak on ví, jak vypadá otevřený zámek?!). Culí se na mě, pohrává si s klíčkem, ale nadějně to nevypadá. Po parkovišti právě prochází pán, vyrážím k němu a prosím, jestli si můžu zavolat. Tváří se nedůvěřivě (chápu), rychle mu vysvětluji situaci. Jde se mnou k autu, i on se snaží (marně) přesvědčit usměvavé batole, ať zmáčkne TEN čudlík. Nic. Voláme tedy Tomovi (číslo na něj je jediné, které si pamatuju zpaměti, pak už je to svoje a tísňová volání). Slíbí, že přijede. Pán dokonce nabízí, že pro něj zajede autem. Tom ale vezme kolo a bude u nás cobydup. Radovánek mezitím pouští klíček z ruky, ten zapadá někam pod sedačku...
Nebudu to protahovat, Radovan byl zachráněn, auto zůstalo celé (jak byste rozbíjeli okýnko? já měla v záloze dvě varianty - a) volat policii b) skočit do nedalekého Alberta, který je zrovna v rekonstrukci, a poprosit některého z dělníků, ať přijde s krumpáčem). Ke konci Radís už trochu pobrekával a po otevření byl dost teplý a spocený, ale příslib pozorování baláků ho vcelku rychle uklidnil.
No a co tedy závěrem? Jednak velké díky Bohu za to, že:
- Tom zrovna pracoval z domova, a ne v kanceláři na Vídeňské
- bylo 23°C ve stínu, a ne 35
- auto stálo natočené ke sluníčku kufrem, a ne předním okýnkem (za kterým seděl Radovánek)
- Tom neměl žádný důležitý meeting, a tedy zvedl cizí číslo (prý si myslel, že volají z autoservisu)
- a samozřejmě taky za ochotného pána, který kromě půjčení mobilu s námi i počkal na Tomův příchod a happy end celého mini-dramatu a celou tu dobu mě vydatně uklidňoval, že se Radovánek neuvaří
Asi to celé byla moje blbost. A teď zpětně je mi samozřejmě jasné, že jsem klíček neměla dávat z ruky. Ale mě by prostě fakt nenapadlo, že ve dvou vteřinách mezi zavřením kufru a otevřením dveří zmáčkne zrovna to jedno konkrétní tlačítko! Pro příště už samozřejmě budu vědět. (A vy už taky, když na to přijde :) )
Nicméně si říkám, že na všechno se stejně připravit nemůžem. A tak je moc fajn vědět, že nad námi Někdo bdí a střeží nás jako oko v hlavě...
Na začátek musím podotknout, že Verunka včera začala chodit do školky, na dva dny v týdnu, a tak máme čtvrtky a pátky s Radovánkem pro sebe. Zatím si dost užíváme bytí ve dvou, zpomalení a pohodičku, a dnes jsme například vyrazili na místní farmářské trhy. Na lavičce u kostela jsem si dali ňaminu, popovídali s milými důchodci (ukázalo se, že jejich vnoučata známe z hřiště - jak je naše 30 tisícové sídliště malé) a pak jsme si řekli, že se ještě zajedem podívat na nakladače, asfaltéry a jiné baláky na stavbu u konečné tramvají.
Přesouvali jsme se autem. Posadím tedy Radovánka do sedačky, zapnu pásy, on si říká o klíček, tak mu ho půjčuji a domlouváme se, že mi ho pak na řízení vrátí. Zavřu dveře, obejdu auto zezadu, zavřu i kufr, ve kterém je můj batoh, dojdu k místu řidiče, chci otevřít... a nejde to. Zprvu mi to nedochází, zmateně zkouším dveře znovu, pak zadní dveře, kufr, nic!, v kapse šátrám po klíčku - a už to mám! Radovan. Zmáčkl tlačítko zamykání a zamkl se v zavřeném autě. Zavřená jsou i všechna okýnka, mobil v batohu v kufru. Auto stojí na sluníčku na parkovišti, a stálo tam už dobrou hodinku, než jsme k němu přišli.
V lehké panice se přes okýnko snažím přesvědčit Ráďu, aby zmáčkl to druhé tlačítko. No přece to s tím otevřeným zámkem (copak on ví, jak vypadá otevřený zámek?!). Culí se na mě, pohrává si s klíčkem, ale nadějně to nevypadá. Po parkovišti právě prochází pán, vyrážím k němu a prosím, jestli si můžu zavolat. Tváří se nedůvěřivě (chápu), rychle mu vysvětluji situaci. Jde se mnou k autu, i on se snaží (marně) přesvědčit usměvavé batole, ať zmáčkne TEN čudlík. Nic. Voláme tedy Tomovi (číslo na něj je jediné, které si pamatuju zpaměti, pak už je to svoje a tísňová volání). Slíbí, že přijede. Pán dokonce nabízí, že pro něj zajede autem. Tom ale vezme kolo a bude u nás cobydup. Radovánek mezitím pouští klíček z ruky, ten zapadá někam pod sedačku...
Nebudu to protahovat, Radovan byl zachráněn, auto zůstalo celé (jak byste rozbíjeli okýnko? já měla v záloze dvě varianty - a) volat policii b) skočit do nedalekého Alberta, který je zrovna v rekonstrukci, a poprosit některého z dělníků, ať přijde s krumpáčem). Ke konci Radís už trochu pobrekával a po otevření byl dost teplý a spocený, ale příslib pozorování baláků ho vcelku rychle uklidnil.
No a co tedy závěrem? Jednak velké díky Bohu za to, že:
- Tom zrovna pracoval z domova, a ne v kanceláři na Vídeňské
- bylo 23°C ve stínu, a ne 35
- auto stálo natočené ke sluníčku kufrem, a ne předním okýnkem (za kterým seděl Radovánek)
- Tom neměl žádný důležitý meeting, a tedy zvedl cizí číslo (prý si myslel, že volají z autoservisu)
- a samozřejmě taky za ochotného pána, který kromě půjčení mobilu s námi i počkal na Tomův příchod a happy end celého mini-dramatu a celou tu dobu mě vydatně uklidňoval, že se Radovánek neuvaří
Asi to celé byla moje blbost. A teď zpětně je mi samozřejmě jasné, že jsem klíček neměla dávat z ruky. Ale mě by prostě fakt nenapadlo, že ve dvou vteřinách mezi zavřením kufru a otevřením dveří zmáčkne zrovna to jedno konkrétní tlačítko! Pro příště už samozřejmě budu vědět. (A vy už taky, když na to přijde :) )
Nicméně si říkám, že na všechno se stejně připravit nemůžem. A tak je moc fajn vědět, že nad námi Někdo bdí a střeží nás jako oko v hlavě...
Stalo se nám kdysi totéž. Synek se zamkl před barákem. Já měla v autě úplně všechno, poblíž nepracuje nikdo. Díky Bohu, měla jsem v ruce klíče od bytu a doma máme náhradní. Těch několik desítek vteřin, než mi to došlo, bylo nekonečných.
OdpovědětVymazatV ulici jednou vyprošťovali dítě hasiči, stejně situace. Prostě se to stává.
Kdysi mě zavřela tehdy dvouletá dcerka na balkoně. Venku 8 stupňů, já v tričku. Kolem poledního tu moc živo nebývá, tak chvíli trvalo, než šel někdo okolo. Paní zazvonila na sousedku a ta mě přišla zachránit. Byla na RD a byla zrovna doma. A dcerka už uměla dojít otevřít dveře od bytu. Bylo to děsné. Rozbít sklo v plasťákách se mi nepodařilo. Ale asi jsem ještě nechtěla dost. Věřím, že kdyby se malé uvnitř něco stalo, zvládla bych to.
Jitu máme podobný zážitky, i mě děti zavřely na balkoně, naštěstí šel kolem soused a zachránil mě, bylo to v zimě a já byla venku hodně na lehko :-) To je fajn to tu číst, si člověk připadá, že je vlastně normální ;-)
VymazatJejda to muselo být! Já taky zavřela Tondu v autě s klíčky, ale byl už větší (necelé dva roky). A máme staré auto bez tlačítek na klíčích. Naštěstí se mi povedlo vysvětlit mu, aby dal klíčky do zapalování, otočil a otevřel tlačítkem okýnko. Ale neslyšeli jsme se a vedle mě hysterčila moje mamka, byly to docela nervy :-) Jak se povedlo otevřít okýnko vám?
OdpovědětVymazatJá jsem to do článku zapomněla napsat - Tom přivezl náhradní klíčky z domova :) A Radovan už má dva, ale teda to, co zvládl Váš Tonda, to nevím, jestli by dokázal... já ho nemohla přesvědčit ani ke zmačknutí čudlíku právě.
VymazatJee tak to je nejlepší řešení. Teď se bojím, že už si to špatně pamatuju. Nebyla tam dcerka, tak jsem myslela, že jeste nebyla na světě. Ale asi byl Toník starší. On není nijak vyjimecne napřed.
Vymazat