Něco takového

Verunčino docházení do lesní školky mě inspirovalo a ráda bych s dětmi trávila více času venku, za každého počasí. A tak by se mi hodily alespoň trochu vodě odolné kalhoty. Kupovat softshelláky se mi ale nechtělo, přeci jen mi přišly ceny docela vysoké, a tak jsem si řekla, že si je ušiju. A že si střih (od mých oblíbených Šijte s námi) nejdřív vyzkouším. Vznikly tedy tyto plátěné kalhoty. A nebudu kecat - mám z nich fakt radost. Foto tutoriály od holek ze Šijte s námi mám ráda, bývají pro mě totiž vždy velmi srozumitelné, a ani toto šití nebyly výjimkou. Nejnapínavější fáze nastala tedy ve chvíli zkoušení a upravování kalhot tak, aby mi dobře padly. Netuším, jak vypadají profesionální postupy. Já jsem prostě zkoušela, špendlila a zabírala a znovu zkoušela a špendlila další odstávající boule na bocích a zase zabírala. Taky jsem přidala záševky vzadu v pase. Postup čistě intuitivní, naštěstí ale vyšel. (Teda aspoň myslím, že vyšel. Já ani nevím, jak mají vypadat dokonale padnoucí kal...

O černých dírách nevím skoro nic, ale představuju si je jako útvary, co všechno přitahují, pohlcují a nic nevrací zpět. A často, když přemýšlím nad svým vztahem k Facebooku, tak mi černá díra přijde na mysl: Přitahuje mě - jakmile sednu k počítači, prsty už samy automaticky napíšu "f" a víc vlastně není potřeba, pak stačí kliknout na první odkaz, který mi vyhledávač napoví. Pohlcuje mě - z plánovaných dvou odpovědí na zprávy je půl hodina, ani nemrknu. Nic nevrací zpět - většinou se pak zvedám otrávená, bez energie a zklamaná, že jsem ten čas přeci chtěla strávit úplně jinak. Nepovažuju se za závisláka na sociálních sítích. Četla jsem nedávno knihu o digitálním detoxu a příznaky fakt nemám. Nepotřebuju se připojit hned po probuzení nebo kontrolovat mobil během noci (ve skutečnosti ani nemám mobilní data a z telefonu se připojuju minimálně - takže úvodní fotka je čistě ilustrační). Ani (většinou) netrpím pocitem, že by mi něco unikalo, když nezkontroluju tuhle, tuhle a ještě...

Po delší blogovací pauze mívám vždycky problém navázat. Žádné téma mi najednou nepřipadá dostatečně důležité, zajímavé, nosné. Ale co se dneska stalo... z toho se jednak potřebuju vypsat, a druhak třeba na závěr vyvodím i nějaké to poučení :) Na začátek musím podotknout, že Verunka včera začala chodit do školky, na dva dny v týdnu, a tak máme čtvrtky a pátky s Radovánkem pro sebe. Zatím si dost užíváme bytí ve dvou, zpomalení a pohodičku, a dnes jsme například vyrazili na místní farmářské trhy. Na lavičce u kostela jsem si dali ňaminu, popovídali s milými důchodci (ukázalo se, že jejich vnoučata známe z hřiště - jak je naše 30 tisícové sídliště malé) a pak jsme si řekli, že se ještě zajedem podívat na nakladače, asfaltéry a jiné baláky na stavbu u konečné tramvají. Přesouvali jsme se autem. Posadím tedy Radovánka do sedačky, zapnu pásy, on si říká o klíček, tak mu ho půjčuji a domlouváme se, že mi ho pak na řízení vrátí. Zavřu dveře, obejdu auto zezadu, zavřu i kufr, ve kterém j...

Hledáme si teď s Tomem své místo v církvi. Farnost, kde bychom se začali aktivněji zapojovat, kde bychom si našli přátele, kde bychom se cítili jak doma. O víkendu nás pozvali naši milí kamarádi do jejich farnosti. Těšili jsme se, a navíc jsme nevěděli, jak to tam chodí, a tak jsme dorazili trošku dřív. A měli jsme dostatek času, ještě před začátkem bohoslužby, přečíst si jednu nástěnku. Nástěnku, která poměrně důrazně připomínala, jak je při bohoslužbách důležité silentium - ticho. Máme se zdržovat čehokoli hlučného, nepráskat dveřmi, a hlavně - své hlučící děti buď usměrnit, nebo s nimi vyjít ven. To vše doplněné obrázkem plačícího miminka. Chvilku jsem přemýšleli, jestli se neotočit a nejít zase pryč. Když Radovánek křičí hodně, samozřejmě ho vyneseme. Ale tahle nástěnka nás předem zúzkostnila a negativně nastavila na každý jeho hlasitější projev (což v jeho věku rovná se každý projev). Já jsem se v duchu podivovala, jak to, že nás kamarádi nevarovali. Nakonec jsme zůstali, Tom...

Už to bude skoro půl roku, co Dlouhá punčocha otevřela svůj kamenný obchod téměř v centru Brna. Kromě skvělých dětských knížek nabízejí holky i spoustu různých akcí, a já mám tu čest na některých těch akcích fotit. Autogramiády, cizojazyčná čtení,  papírové divadélko Nóri Hamar ... Chtěla jsem napsat ještě víc o tom, jak ráda do Punčochy chodím, jak dobře se mi tam fotí a že jestli ze mě jednou bude slavná fotografka, část mé slávy padne i na Punčochu, protože jsem tam díky podpoře holek postupně setřásla ostych při focení veřejných akcí :)... ale je mi takové vedro, že nejsem schopná dát dohromady kloudnou větu. Přidám tedy už jen výběr z fotek a půjdu svorně s dětmi držet siestu.

Pár fotek z naší vydařené litoměřické dovolené. Koncert na náměstí, hračky a lego, cvičení a volejbal, procházka po poli, dopravní hřiště (Verunka poprvé na kole s kolečkama!) a tanec v dešti - pro mě jeden z nejsilnějších zážitků a asi jediná pozitivní věc na tom šíleném dlouhodobém suchu. A na závěr cestou zpátky v Praze zastávka v Tvojí mámě ve Vršovicích. Příjemná kavárna a výborný rakytníkovo-jablečný most kyselý tak, až se huba křiví. Mňam!   V Litoměřicích oslavilo to naše "miminko" druhé narozeniny. Je to už velký kluk s vlastním názorem, a nebojí se ho nejrůznějšími způsoby prosazovat. Snaží se vyrovnat svojí ségře, kterou má myslím dost rád (a ona jeho snad taky - aspoň většinou), a miluje baláky ve všech podobách. (Pro nezasvěcené: pojem baláky zahrnuje všechny stavební stroje, dále nákladní auta a kamiony, traktory, kombajny. Pokud se nepletu, slovem stejného významu čeština nedisponuje. Tedy - dosud nedisponovala.) Jo, a musím...

Jsme po dovolené. A stejně jako po každé jiné dovolené, i teď po návratu si ještě jedu na vlně dovolenkové nálady a přemýšlím, jak si ji udržet, alespoň částečně, i ve dnech všednějších. Protože - proč by to jako nemělo jít? :) Nebyli jsme v žádné exotické destinaci, ale v Litoměřicích. Nebydleli jsme v apartmánu s all-inclusive péčí, ale u Tomových rodičů, kde jsme si sami vařili (a že vaříme hodně). Neměli jsme žádný supr extra program, ale potkávali jsme se s rodinou, přáteli, chodili do parku a na hřiště a sem tam na výlet. Pravda, měli jsme občas hlídání a manželský čas pro sebe. Pravda, byli jsme celý týden na děti dva. A taky jsme změnili prostředí, což je občas fajn. Ale co ještě bylo tedy jinak? A co bychom si mohli přivést z dovolené na severu i sem do Brna? * Skoro jsem netrávila čas na internetu. Minimum Facebooku, žádné blogy, jen předpověď počasí (vedro a zase vedro) a občas mail. Měla jsem o dost víc času na knížky, pletení nebo jentakbytí, koukání z okna nebo sez...